Muž s kinoaparátem

Fascinující záležitost, která i na druhé zhlédnutí uhrane. Sledování tohoto nadčasového (či spíše nečasového) filmařského experimentu v člověku probouzí nevídané množství asociací - tvůrce zde nechává nahlédnout do dynamického života tehdejší sovětské společnosti, ale na svou dobu rovněž udivuje i nebývalou šíří svých experimentálních postupů. Uvážíme-li, v jakém roce to bylo natočeno (ze stáří snímku mj. plyne rozrušující vědomí toho, že nikdo ze zachycených účastníků tohoto filmu již dávno nežije), můžeme jen žasnout, jak vzrušující zprávu o své době nám tento milník kinematografie zanechal. Spousta záběrů je zcela fascinujících - nesmírně zalidněné ulice a pláže, dopravní ruch zcela srovnatelný s dnešními poměry, dobová móda, zvyky, obchody, veřejná doprava, nejrůznější lidské profese, architektura, dopravní prostředky... vše je zde zachyceno s nebývalou mírou autenticity a bezprostřednosti. Dziga Vertov natočil velkolepou oslavu filmového voyerismu - a já bych si strašně přál, aby někdo natočil něco podobného i v naší současnosti, byl by to skoro jistě můj oblíbený film. (22.02.2015)

Bol som primerane zvedavý na film, o ktorom sa v superlatívoch píše v každej knihe o dejinách kinematografie. Prekvapovalo ma i vysoké hodnotenie v ČSFD, pretože tu už prevažuje mladšia generácia a pre nich sú nepozerateľné aj čiernobiele filmy, nieto nemé alebo iba ozvučené. Film ma výrazne nudil, i keď uznávam, že pred deväťdesiatimi rokmi mohla byť hra Dzigu Vertova s kamerou, svetlom, strihmi, trikmi atď. celkom zaujímavá a objavná pre diváka, ktorý sa s ničím podobným nemal možnosť stretnúť. Len neviem, prečo by som mal dnes híkať nadšením nad niečím, čo má miesto iba vo filmovej histórii. (24.06.2018)

Nejsem filmovým znalcem ani kritikem a ani se tak nesnažím tvářit. V závanu všeobecného nadšení, tak mohu z pozice obecního idiota pouze konstatovat, že jsem se nebavil. Musím však respektovat rok narození snímku i skutečnost, že se Dziga Vertov ukázal jako hračička mazlící se s obrazem. Připínám tedy umělci na hruď tři hvězdy s upozorněním, že jestliže v současné době proběhne pokus nějakého velkého umělce o remake, tak se tomu mé oči budou snažit vyhnout. (16.04.2016)

Oslava kinematografie v tom nejširším slova smyslu. Dziga Vertov a Michail Kaufman natočili v roce 1929 film, který nejen že zásadním způsobem zformoval a otevřel dokumentární žánr širokému publiku, ale přinesl i do té doby nevídaný univerzální filmový jazyk plný revolučních postupů v práci s kamerou a střihovou montáží, navíc zcela oproštěn od vlivu divadla a literatury. Je až s fascinujícím podivem, že i více než devadesát let od své premiéry Muž s kinoaparátem stále funguje na všech úrovních a přináší významově nesmírně silný a divácky strhující zážitek. Nelze si pomoct, ale když zařadím toto "experimentální" dílo sovětské avantgardy do kontextu světové kinematografie (němé i zvukové) oné doby, jeví se mi Vertovova "symfonie velkoměsta" jako z jiného světa; zejména pro své nadmíru modernistické metody snímání, narace a nabuzení dojmu jednoty celku. Střihová montáž je zkrátka tak geniální, že dohromady utváří kompaktní filmovou podívanou, připomínající ódu na život, která zákonitě povzbudí i dojme každého milovníka filmu. Vertov svůj snímek sice prezentoval jako experimentální počin, ale i tak je nanejvýš jasné, že velmi dobře věděl co, proč a jak hodlá pomocí své filmové kamery vyjádřit. Není co vytknout. Muž s kinoaparátem pro mě nyní představuje jedno z nejvýznamnějších a nejpřínosnějších děl filmové historie, kterému jsem moc rád podlehl. 100%. Hollywood byl možná vždy "továrnou na sny," ale Muž s kinoaparátem je žhavým důkazem toho, že sovětský film 20. let byl "továrnou na filmové postupy." (30.01.2022)

Neuvěřitelně nádherné! Hodně podobné Koyaanisqatsi, jen na konci jsem vyšel s mnohem pozitivnější náladou. Možná to bylo tím, že film už přece jenom není tak aktuální jako výše zmíněný, ale spíš si myslím, že je to hlavně zásluhou hudebního doprovodu, protože kdyby k tomuto dělal soundtrack Philip Glass, asi bych se ještě chvíli utápěl v depresích, místo abych si teď točil na prstě Cinematic Orchestra a nechal se unášet jejich pozitivními melodiemi. Ale nadruhou stranu mě celkem mrzí, že už není možno zopakovat si ten první, původní, zážitek z tohoto snímku, kdy zasednete do křesla, opona se roztáhne a spustí skutečný orchestr. (08.01.2011)