Dopis

Dopis (známý u nás i jako List) je třetí z filmů uvedených ve Varech retrospektivě Williama Wylera a opět můžeme pozorovat posun v práci se stylem. Dopis klade mnohem větší důraz kladen na vývoj vyprávění, než tomu bylo u Jezebel a Lištiček, které se soustředily na dramatickou linii vztahů a popis prostředí. Celý příběh je postaven na brilantně rozvedené premise filmu o ženě, která si vymyslí dokonalou krycí historku pro vraždu, ale zapomene na jeden velmi důležitý důkaz. Styl má tentokrát mnohem klasičtější podobu, protože se na rozdíl třeba od Lištiček opravdu musí upínat na vyprávění a podporovat ho. ___ V centru opět stojí silná ženský hrdinka Bette Davisové, která jako by předznamenala typ femme fatale z „noirové série“ (kam ale film víceméně patří, i když vznikl roku 1940 a noiroví puristé trvají na počátečním roku 1941). Celý film začíná ikonickým záběrem odhodlaně střílející Davisové sestupující ze schodů (viz obrázek), který je pravidelně uváděn v různých střihových dokumentech o dějinách americké kinematografie. Snímek ale především obdivuhodně pečlivě dodržuje pravidlo, že když se na začátku objeví v záběru puška, musí (se) jí hrdina na konci (někoho) zastřelit. ___ Každý detail má nějakou funkci v dalším vyprávění a ačkoli film akcentuje určité rasové předsudky, pracuje s obdivuhodnou citlivostí. Strukturované vyprávění je tak čisté, že vzbuzuje dojem jednoduchosti a v některých lidech vyvolávalo po projekci dojem, že by něco podobného dokázali nad vínem napsat taky. Tak do toho, přátelé. Překombinované příběhy vymyslí každý, ale dát dohromady filmy s vyprávěním vypočítaným do posledního detailu, kde všechno zapadne do všeho a žádná informace není navíc, to už je zatracený kumšt. (30.07.2007)

"With all my heart, I still love the man I killed!" Tento film patří určitě k mým oblíbenějším filmům z přelomu 30. a 40. let, přičemž v tomto období vznikl velký počet kvalitních noir snímků. Film byl natočen na základě velmi úspěšné divadelní hry z roku 1927, která vznikla na základě skutečné události z roku 1911. Během tohoto vývoje samozřejmě došlo k odklonění / manipulaci se skutečnostmi, které se promítly do samotného filmu. V roce 1911 žena xy (jméno si nepamatuji) skutečně zabila cizího muže u sebe doma, zatímco byl manžel mimo. Nicméně v soudním procesu byla zbavena viny a z Malajsie se dostala se zdravou kůží pryč (zemřela až někdy v 70. letech v USA, býv. manžel někde v Argentině o hodně dřív). Když byla napsána divadelní hra podle tohoto příběhu, autor si vymyslel dopis, který dokazoval její nevěru, a kolem kterého se celý film (a hra) de facto odvíjí. Mno a jelikož Warner Bros. byli bukvice (a taky protože byla taková doba) nemohl dopustit, aby zfilmovali něco tak skandálního, museli scénář upravit a cizoložství (tehdy stále zločin) museli potrestat smrtí hlavní herečky, za což taky po zásluze sklidili oprávněnou kritiku. Přesto se film stal legendárním a to nejenom zásluhou skvělé mrchy Bette Davis. Mimo ní jsem si užil herecké představení Jamese Stephensona v roli advokáta Howarda Joyce (což byla víceméně jediná jeho pořádná role a byl v té době prakticky neznámý), jeho pomocníka Sen(a) Yung(a) (který tady nepochopitelně nemá profil, ačkoliv hrál v desítkách filmů), a v neposlední řadě taky Gale Sondergaard, která skutečně naháněla hrůzu. Především u vetešníka se celou dobu dala atmosféra přímo krájet. Podtrženo a sečteno, kromě zmršenýho konce, který je prostě dílem doby, je to skvělý snímek a všechna čest Williamu Wylerovi. (09.01.2016)

Stále mít něco v ruce, většinou je to háček na háčkování, ale je tam také pistole a nůž. Stále něco produkovat; když to nejsou krajky, jsou to báchorky a pod nimi zasuté city, které lze odhalit jen v největším afektu zoufalství - krajky jsou také to poslední, co zůstává a s čím si pohrává už jen vítr. A takový jako krajka je celý film, vše do sebe přesně zapadá, všechno má svoje místo a svůj význam v čase. Poslední krajkový vzor se nemůže lišit od ostatních, a je také uháčkován s mimořádnou přesností; končí posledním (logickým) zapíchnutím háčku, v okamžiku, kdy začínáme pochybovat, že tuto krajku háčkovala paní Crosbieová, a nikoli paní Howardová. Další komentář po třech letech (jak se občas ve filmu cituje): Williama Somerseta Maughama jsem četl až ve středním věku a jeho nejen exotickými, ale současně i nápaditými psychodramatickými (především) povídkami jsem byl okouzlen. Stejným kouzlem na mě působil i tento film, který jsem viděl podruhé. Co dodat k tomu, co jsem poprvé neřekl? Snad jen: 1. Leslie není zkažená / je to jen žena. 2. Ženu může přemoci jen žena s hadíma očima. 3. Pokud má Robert pravdu a milované osobě odpustíme všechno / pak Leslie nemilovala Roberta ani Jeffa Hammonda. 4. Přidal jsem poslední volnou hvězdu. (15.07.2017)

Na celém Listu mi hodně vadily především dvě věci a bohužel si nemůžu odpustit kritiku ani přesto, že pravděpodobně mají své místo i v knižní předloze. Celou dobu mi připadalo, že exotické prostředí zde hraje jenom na efekt, že se svým způsobem snaží "koupit si" diváka, když pro příběh mělo téměř nulový dopad. To souvisí i s věcí druhou, tedy dost odsuzujícím a omezeným pohledem na exotickou kulturu. Nebýt tohoto, asi bych neměl co vytknout, naopak z celého trojúhelníku jsem byl nadšen. Výborná byla jak femme fatale, tak její manžel a samozřejmě i nerozhodný advokát stojící mezi nimi. Největší chválu si ale bezpochyby zaslouží kamera, právě ta totiž celou dobu udržuje výbornou atmosféru. (19.04.2010)

Není to můj první film od Wylera, zbožňuji Bette Davis, Wylerovy filmy mě nikdy nezklamou, proto jsem nemohla vynechat ani List (někdy také znám jako Dopis). Pro mě prostě vražedná kombinace. Film, odehrávající se převážně v interiérech, má díky tomu svůj náboj a své kouzlo, Bette je tradičně skvělá. Je tu spoustu detailů, na které musíte dávat pozor. Ač je to kvalitní film se vším všudy, nestane u mě na žebříčku mezi těmi nej. Bette má lepší role i filmy, William Wyler má také lepší filmy. Kvalita, ale chtělo by to ještě něco trochu víc... (16.06.2013)