Tonda, Slávka a kouzelné světlo

Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Videné na filmovom festivale v Heidelbergu, na ktorý sme sa vybrali celá rodinka. Nestáva sa často, že človek má možnosť osobne sa stretnúť a porozprávať s režisérom, klásť mu otázky, prípadne si s ním podať ruku a viesť súkromný rozhovor, ak s ním napríklad cestujete z festivalu rovnakou električkou :) To som napísala ako prvé, lebo práve to bol pre mňa aj pre manžela najlepší zážitok z celého výletu. Tonda, Slávka a kouzelné světlo je veľmi pekný film, v ktorom detská fantázia nemá hraníc, najlepšie a vizuálne najkrajšie je to zobrazené v skrýši, ktorú má Tonda vo svojej detskej izbe. To až má človek chuť byť opäť dieťaťom :). Veľmi sa mi páčila animácia mestečka so snehom. Hudba je tiež veľmi pekná. Vekovo síce tento film nie je ohraničený, naše deti majú 4 a 7 rokov, ale odporúčala by som to deťom od 6 až 7 rokov, jednak pre lepšie pochopenie (ten mladší mnohému neporozumel) a takisto to môže byť pre škôlkárov trochu strašidelné, jeden malý divák bol svojou mamkou s plačom vyvedený von a nevrátili sa. Film bol v češtine a zároveň bol priamo v kinosále simultánne "pretlmočený" (prečítaný) do nemčiny. # sneh # Vianoce # Hašlerky [72. IFFMH]. (19.11.2023)

Když světlo vstoupí do podsvětí. // Loutková animace v dílech Jiřího Trnky, Karla Zemana, Jana Švankmajera či Hermíny Týrlové kdysi proslavila československý film. Po revoluci prestiž zdejšího animovaného filmu upadla, nyní však zašlou slávu ruční české animace připomíná novinka Filipa Pošivače Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Tonda svítí. Tento stav zde pochopitelně slouží jako metafora odlišnosti, je ale zajímavé, že tvůrci si jako symbol vymykání zvolili právě osvětlení, které se přeneseně užívá pro slovo „pochopit“. A pochopení nalezne ve Slávce, která se právě přistěhovala se svou matkou, zlomenou z toho, že její mezinárodní kariéra baleríny kvůli věku skončila.  Imaginace je něco, co dokáže spojovat. Jediný, kdo vidí Slávčiny baterkou osvětlené fantazie, je právě Tonda. Je to nesmírně účinný prostředek, jak ilustrovat zvláštní sounáležitost mezi postavami. Něco podobného užil i seriál Fleabag, v němž se hlavní hrdinka opakovaně obrací do kamery. Tohoto boření čtvrté stěny a „mizení“ si povšimne jen jedna další postava, muž, jenž ji plně a soustředěně vidí. Značí to velkou procítěnost a empatii. Topografie filmu od domu, všech jeho zákoutí a podsvětí, po dvorek a jeho okolí je vysoce promyšlená a hmatatelná, fázová animace pak dává vyniknout materialitě filmu, jeho barvám, světlu. Zejména od Jiřího Trnky přebírá schopnost ztratit se v místě, podobně jako jeho Zahrada je na první pohled rozlehlá, až neprobádatelná, rozkládající se do nekonečna, je bez hranic jako fantazie samotná. Tak působí i svět v Tondovi, Slávce a kouzelném světle. (01.06.2024)

Rodinný animovaný film o přátelství svítícího kluka a dívky s bujnou fantazií, kteří žijí v bytovém domě, jenž je obrazem společnosti potýkající se s mocichtivostí, úzkostmi a neschopností si naslouchat, dokáže oslovit stejnou měrou děti i dospělé publikum. Do hloubky pracuje s tématem přijetí jinakosti a citlivě ukazuje, jak může vzájemné porozumění a sdílení navzdory odlišnostem vést k tomu, že začnete sami sebe přijímat mnohem sebevědoměji. Film předává cenné lekce bez nutnosti vše doslovně vysvětlovat a splétá kouzelné fantazijní prvky se strastmi skutečného dospívání i rodičovství a s náznaky dalších vážných témat, aniž by přitom ztratil zářivý pohádkový nádech. Krom toho nádherně a uvědoměle pracuje s barvami a se světlem. (04.01.2024)

Česká (a slovenská) animace je v posledních letech opět na světové úrovni. Nejnověji to potvrdil česko-slovensko-maďarský loutkový film Tonda, Slávka a kouzelné světlo, nedávno oceněný v Annecy. Celovečerní debut Filipa Pošivače vypadá díky úžasným barvám, světlům (!) a neotřelým vizuálním nápadům tak dobře, že jsem měl chuť pomalu každý záběr zastavit a chvíli si jej vychutnávat. Už jen svým dotaženým zpracováním (např. dynamická kamera Denisy Buranové, která si bere něco z hrané tvorby a přispívá k originalitě výtvarné koncepce), kdy mi jedinkrát nepřišlo, že by tvůrci dělali nějaké ústupky, natož něco odbyli, jde o mimořádný film. A výjimečný, nejen v tuzemském kontextu, je i příběh napsaný Janou Šrámkovou. Způsobem, který je (soudě z reakcí) srozumitelný dětem – nahánění andulky, která stejně jako Tonda nechce zůstat v kleci, udržuje dění v pohybu – a na hlubší rovině oslovuje i dospělé, vypráví o malém velkém dobrodružství jedenáctiletého kluka, který svítí. Možná si najdete jiný interpretační klíč, ten film má dost tematických rovin (deprese, rodičovství, seberealizace), ale pro mě šlo hlavně o vzácně citlivé (a extrémně relatable) vyprávění o prožívání dítěte, které je neurodivergentní (nebo prostě jakkoli jiné – za svícení nechť si každý dosadí to, s čím se nejsnáze dokáže ztotožnit) a snaží se, vzdor milujícím, hyperprotektivním rodičům, najít své místo ve společnosti, zde zastoupené jedním mnohapatrovým činžákem. Film na příkladu přátelství titulní dvojice ukazuje, že celkem pomáhá, když potkáte lidi, nebo alespoň jednoho člověka, se kterým si rozumíte (Tonda jako jediný vidí Slávčiny představy) a přijímáte se ve své odlišnosti natolik, že vám to dodá odvahu vystoupit z privátního (fantazijního) světa a podělit se s ostatními o své vnitřní světlo, které jste dlouho vnímali jako omezení (bez světla, ať od Tondy nebo ze Slávčiny baterky, je přitom okolní prostředí, zde zpřítomněné duchem místa, vyživováno jen negativními emocemi rozhádaných lidí). Někomu se podobné (sebe)přijetí poštěstí v jedenácti, někomu v devětadvaceti. Nádherný film pro empatické publikum. A samozřejmě, že pracuje se symboly, které lze interpretovat různými způsoby (ale které logicky/motivicky zapadají do celku, stačí být trochu všímavější, vnímat film, ne jeho ideální verzi, kterou máte v hlavě), a s archetypálními postavami reprezentujícími určité vlastnosti, nikoliv s psychologicky prokreslenými charaktery, jejichž každý krok by byl realisticky motivován, je to přece pohádka/podobenství. 90% (07.10.2023)

Moje nejoblíbenější loutkovo-animovaná pohádka je už spousty let Koralína (díky Neil Gaimane) a dlouho jsem ani žádnou, která by mě zaujala neviděla.  Ovšem tuhle českou artovku vřele doporučuju. Nejen že to má naprosto perfektní animaci, kameru, techniku, ale ono je to i kouzelně tajemné a když začala hrát moje oblíbená Dvořákova - Serenade for Strings bylo jasné, že to nemůže dopadnout jinak než dobře.  Česká animovaná tvorba měla a má ve světě velkou váhu a tohle to potvrzuje. (25.11.2023)