Gallipoli

Píše se rok 1915. Spojené síly novozélandských a australských vojsk v počtu asi 35 tisíc vojáků jsou odhodlané dobýt Istanbul, a tak převzít kontrolu na strategicky důležitými Dardanelami. Čelí strašnému nepříteli - Turkům, kteří jsou krutí a zrádní. Protože generálové akci špatně načasovali, mohou Turci posílit obranu. Výsledkem je patová situace, která vyčerpává obě strany. Zajímavý film to je, ale bez Gibsona si ho nedovedu představit. Podal velmi dobrý výkon, ale pokud si ho odmyslíme, film zůstává tak nějak průměrný. 60% (24.02.2009)

Smutné drama o přátelství dvou kamarádů, kteří se potkali na běžeckých závodech v Austrálii a poté se vydávají na dobrodružnou, pro jednoho ale tragickou, cestu, která končí v zákopech na březích Gallipoli. Spíše než válečným snímkem je to silný příběh o přátelství a dlouhé cestě, ale jako protiválečný film je hodně působivý. Celkově mě to ale tak nějak nechytlo. Jsou určitě lepší protiválečné snímky. Líbilo se mi ale prostředí v Egyptě, až velmi skutečné. Výkony hlavní dvojice Gibson a Lee jsou asi to nejlepší, co mi film dal. Mezi 4* a 3*. (13.03.2010)

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Z toho sebevražednýho útoku na konci běhá mráz po zádech, ale jinak teda nic moc. Opravdu jsem nečekal, že ve válečnym filmu se budou snad 3/4 odehrávat někde mimo válku. Už jsem si myslel, že se Mel Gibson do tý války snad ani nedostane. Nechybělo moc k tomu, abych to vypnul. Naštěstí jakmile se dostal do zákopu, tak začal úplně jinej film. Problém je, že v tuto chvíli už zbejvá do konce asi tak 25 minut a to už pokaženej dojem z celýho filmu nezachrání. Dávám slaboučký 3 hvězdy a to jsem se ještě při rozhodvání, jestli dát 2 nebo 3, nechal ovlivnit hudbou od Jarreho, kterýho mam hodně rád. I když teda do filmu z 1. světový války ty synťáky zase tak moc nepasovaly. (12.09.2012)

Osmnáctiletý australský mladík Archie trénuje na běžecké závody, ale táhne ho to do světa a konkrétně do první světové války, o které pořád čte v novinách a která dělá z australských vojáků v turecku velké hrdiny. Na závodech se seznámí se svým běžeckým soupeřem Frankem a rozhodnou se odjet do světa spolu, aby nakonec skončili v armádě oba, i když Frank se do toho zpočátku moc nehrne. Většinu času člověk sleduje příběh dvou kamarádů a krátké veselé epizodky z jejich cest po egyptských městech a vojenských výcvikových táborech a celé to je takové normální. Archie je velký naivní optimista a ve válce vidí něco velmi hrdinského za každých okolností, zatímco Frank narukoval spíš jen kvůli tomu, že ženským se líbí uniforma a ze stejného důvodu narukovali i Frankovi kámoši z domoviny. Kdo prošel středoškolským dějepisem ale ví, že válčení na Gallipoli nebylo pro australské vojáky zrovna nejpříznivější a celý film směřuje k tomu starému známému poselství o nesmyslných válkách. Člověk ví co čekat a režisér diváka zrovna dvakrát nenapíná a většinu času se prostě člověk dívá na tak trochu obyčejné válečné drama o kamarádech ve válce, které tak nějak plyne a člověk kouká a nenudí se, ale zároveň ani nevidí nic příliš extra. Zlom přijde ale ve chvíli, kdy jsou hlavní hrdinové nasazeni do ostré akce na Gallipoli a atmosféra se začíná dost hrotit. Pořád někde střílí z kanónů, občas někoho trefí i když jsou všichni ještě v táboře a jediný koho nepřešlo nadšení je Archie. A tohle nakonec vyústí v těch docela hustých posledních dvacet minut završených tou známou a slavnou poslední scénou, na kterou člověk nezapomene (já jsem na ni nezapomněla ani když jsem ten film viděla jako úplně mrňavá) a která to vytáhne nejmíň na čtyřku a kvůli které stojí za to Gallipoli vidět. Jo a taky občas tam pro mě úplně nepochopitelně hraje taková podivná synťáková hudba, ikdyž jindy tam je mnohem přiléhavější orchestrální hudba. A hlavní hrdinové jsou zábavní :). (10.01.2011)