Společnost mrtvých básníků

Carpe Diem.. Jistá režie australského klenotu Petera Weira, skvostná kamera (John Seale), Ethan Hawke dnes platící za jednoho z nejzajímavějších a zároveň nejtalentovanějších herců své generace. No, a pochopitelně božský Robin Williams ve své další vážné roli neortodoxního učitele Keatinga, který mění stávajícího metody na neobyčejně konzervativní škole v Nové Anglii. Narušuje zkostnatělé metody a škádlí tak upjatou instituci. Jedna rodinná tragédie však všechno od základů změní.. příjemný intimní snímek, místy analyzující společenské hodnoty, ve kterém v několika sekvencích zamrazí v zádech!! (10.12.2006)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Mám rád tvorbu Petera Weira - což nic nemění na tom, že Společnost mrtvých básníků prostě nedokážu/neumím ocenit. Neobyčejně vypjaté herectví hochů mi - zejména v samotném závěru - způsobovalo křeče od smíchu a je mi fuk, nakolik je takové tvrzení hloupé a povrchní. Netoužím se bavit u vážně míněných scén (pokud je netočí Asylum a spol.) a netoužím se ošívat u příběhových linek, kterak hoši bojují za divadlo a po nocích si čtou básničky v jeskyni. Navzdory krásné myšlence milerád vytknu i předvídatelnost, naivitu a prapodivné útoky na emoce. Totálně mimo mě, tahle Společnost. (17.12.2014)

Peter Weir natočil překrekrásný poetický snímek o učiteli, který své žáky učí literaturu hodně nezvyklým způsobem. Robin Williams zahrál laskavého učitele velmi věrohodně a nominace na Oscara to jen potvrzuje. Ethan Hawk se hned svým druhým filmem dostal do podvědomí publika a otevřel si tak cestu k dalším filmům. Bohužel plné hodnocení mi brání dát nevyrovnané tempo děje i když konec musí dostat snad každého...... (02.01.2008)

Ano Robin je tu úžasný, Peter Weir také, ale to nejlepší z filmu je scénář. Především hodiny Keatinga jsou fantasticky napsané. Ač nejsem příznivec poezie po zhlédnutí filmu bych ji snad začal sám psát. A závěr je nesmírně dojímavý - O kapitáne, můj kapitáne - a já jdu do kolen. Mimochodem k té závěrečné scéně hraje krásná hudba Maurice Jarreho. (07.06.2003)