Panu učiteli s láskou

V dobách své slávy si nikdo příliš nelámal hlavu, je-li film naivní. Sydney Poitier na vrcholu slávy podal překrásný výkon, který dojímal diváky k slzám a dojímá i po letech. Krása a dokonalost příběhu se však paradoxně stala příčinou polemik o deziluzi a naivitě a já se bez mučení postavím na tento břeh. Obávám se totiž, že by takovou bandu fracků nezkrotil ani Igor Hnízdo, i kdyby měl místo rákosky halmu od lopaty! (13.06.2008)

Moje první setkání s Poitierem. Tenkrát jsem ho v tom filmu vnímal jako pořádnýho sympaťáka a opravdovou autoritu, která těm frackům ukáže, co to je kázeň a pak je ještě vezme do muzea. Podobných námětů bylo natočeno kupu. Ale Panu učiteli s láskou vás vtáhne vám moc dobře známou atmosférou ze školních lavic. Ta se totiž režisérovi podařila nastolit dokonale... (04.01.2008)

Film, který nefrustruje, nemůže potěšit. Zobrazení kladů a pozitiv, která se v životě rovněž vyskytují, je podezřelé samo o sobě. I zdánlivá střízlivost může být někdy dětinskou pošetilostí. Život je totiž čas od času potvora a non fiction největší tvůrce. Tím méně vadí, narodí-li se dílo, které si tak trochu k tomu pomáhá. Podle Kazantzakisových volně vyložených slov je umění lež, která je pravdivější než život. Zhruba takto na své první diváky působil tento film. Součástí tohoto zjevení byl i Poitier, první autentický černoch na stříbrném plátně, zbavený všech možných mindráků a právě proto tak trochu zvláštní barvou své pleti. Ne ovšem v tomto filmu, kde krok za krokem prolamuje bariéry, na kterých si vylámalo zuby tolik jeho předchůdců. Výborná režie skvěle skloubená s tímto mimořádným americkým hercem, který dokonalostí svého výkonu vyvolává představu, že hraje sama sebe, činí z nepravděpodobného reálné. V mém povědomí - a je zřejmé, že na to nejsem sám - se jedná o jeden z mezníků v dějinách hraného filmu. Mezníků nadčasových a v plném slova smyslu klasických. (07.08.2008)

Pan učitel, jakého bych si přála - nicméně ani zdaleka nejsem přesvědčená, že by své svěřence zvládl s takovou profesionalitou ... s takovým pochopením ... že by je VŮBEC zvládl. I když ... byl možná prvním človědem v jejich životě, který je bral vážně, který s nimi jednal sice z pozice autority, ale zároveň s respektem. Částečné nedůvěře navzdory - ten snímek si mě naprosto získal svou otevřeností, svou vírou, svou vstřícností, svým přístupem k životu ... svou LASKAVOSTÍ, která přichází jakoby z jiného prostoru a času, na hony vzdálená pokřivené filosofii jedenadvacátého věku. Neboť bez ohledu na tehdejší místní ozbrojené konflikty, přetrvávající rasové předsudky, propastné třídní rozdíly a nejrůznější (polo)vyloučené lokality jsme tenkrát byli ochotni věřit na nadějné vyhlídky pro náš svět. Zatímco s příchodem nového století jsme se vlastním přičiněním ocitli v jakémsi bludném kruhu, kde se bez cíle a bez iluzí potácíme od nesmyslné a pokrytecké korektnosti k přezíravé a cynické bezohlednosti ... a zase zpátky. Jako bychom zapomněli, odkud jsme kdysi vyšli a kam jsme (snad) měli namířeno. PAN učitel Sidney Poitier alias Mark Thackeray nám s empatií sobě vlastní v podstatě jen zprostředkoval návrat ... k našim vlastním kořenům. (20.09.2016)

Mám rád převrácený remake s Michelle Pfeiffer, ale rasové filmy Sidneyho Poitiera mi moc nedávají a nějak mě nechávají hladným, protože jsem měl za to, že všechno hraje v jedné poloze. Tohle byly dva body, kterých jsem se držel, když jsem si To Sir, with Love pouštěl, avšak tentokrát přišla změna. Sidney hrál výborně a úplně jinak, než jsem byl zvyklej, skvělý příběh s výbornými výkony a hudbou mě úplně dostal, na konci jsem musel zamáčknout i slzu a kdyby to trvalo ještě o hodinku déle, nevadilo by mi to. Film se vám klidně zdát naivní může, co už, ale není problém se přes to přenést a užít si tuhle krásu, kterou Panu učiteli s láskou představuje! Nejlepší film i role Poitiera, i když rok 1967 byl pro něj hodně plodný a vydařený, snad nejlepší léta jeho kariéry. (22.01.2009)