Třináctá komnata

Přes záplavu barevných filtrů černočerná studie dětské fantazie, podávající současně esenci pražského levého břehu vltavského. O Malé Straně psal F. X. Šalda Sigismundu Bouškovi, že je to „naše Bruges“, tam kolem Čertovky je zdání stojatých vod opravdu intenzivní a Vávrovi se mistrovsky podařilo vystihnout ty temné vlny u dna, které roztáčejí mlýnská kola mánie. Přenesením Johnova románu do šedesátých let sám příběh nepozbyl původního kouzla, možná jej tím ještě více prosytilo tajemství. Tajemství, které na levém břehu vládne doposud. (21.11.2009)

Prahu mám moc ráda v jakékoliv podobě. Staré domy a zákoutí dokážou potrápit lidskou fantazii. Tak proč by zrovna některý z domů nemohl být třeba prokletý. Děti jsou prostě k některým věcem mnohem citlivější a vidí některé věci jinak než dospělí. Ještě nejsou zpracované systémem. Jejich představivost pracuje jinak, není zkažená a oblbnutá. Vadilo mi to neustále střídání barev. Přecházelo se z černobílého formatu do barevného. Myslela jsem si, že jde o závadu a on to byl režisérský záměr. Trampská písnička od Rebelů o Karlově mostě mi přišla úplně zbytečná. Poetické záběry, kterých je tu poměrně dost, působily hodně zvláštně. Stejně tak zvláštní je i tento filmový příběh, ze kterého mám hodně rozporuplné pocity. Zřejmě i to to byl s největší pravděpodobností záměr. (19.10.2017)

Ako filmový laik mám s československými fimami 2. polovice 60. rokov vážny problém - ich poetika ma nebaví. Nechcem sa nikoho dotknúť, ale normalizačná tvorba mi príde oveľa vstřícnejšia voči bežnému divákovi. To, čo očakávam ja, odkojený na amerických filmoch, je primárne dej a k tomu trochu umenia. Tu je to naopak, to sa týka aj niektorých filmov od Kachyňu a ďalších. 50 rokov od svojho vzniku podľa mňa tento počin môže zaujať maximálne študentov filmových oborov. Neuveriteľným paradoxom je, že už o rok Vávra natočil strhujúce Kladivo na čarodejnice. (29.12.2016)

Když si uvědomím ,že po úžasné Romancí pro křídlovku a před skvělým Kladivem na čarodějnice vznikl tento film s názvem Třináctá komnata ,budí ve mně dojem ,že jde jen o vyplnění jakéhosi prázdna , aby se něco dělalo. Co mělo znamenat střídání barev? Spíše to působilo překonbinovaně, ale známé je rčení "méně někdy znamená více". Co bych chtěla vyzdvihnout ,byla vykreslená krize uvnitř rodiny Dr.Kalisty. A Černý Petr byl tedy totální úlet , kdy jsem nechápala už vůbec nic...... (23.09.2008)

Chtěl jsem doložit Vávrovu tvůrčí nepůvodnost poukazem na Jirešovu Valérii, kterou mi to místy silně připomínalo, jakož i na Chytilové Ovoce stromů etc., zkrátka na mladé tvůrce "Nové vlny", jimiž se starý matador Vávra ne příliš zdařile inspiroval. Potíž je v tom, že oba jmenované filmy, jakkoli lepší než Třináctá komnata, vznikly až později (1970, 1969). Možná půjde o faktor Krumbachová, která se na filmové tvorbě různých autorů tehdy podílela každopádně silněji, než jak to lze vyčíst s titulků jednotlivých filmů. Ale protože už tedy nemám nic, čím bych Vávrovu invenci zpochybnil, poukážu jen na chvályhodný fakt, že tvůrce, který byl za všech dob a režimů vždy cool a vždy na špici v právě vládnoucích tvůrčích postupech, přiklonil se v druhé půli 60. let k tehdejší avantgardě, čehož plodem jsou čtyři filmy, z nichž každý by bylo chybou nevidět (narozdíl např. od toho, co tehdy točil Martin Frič). V hodnocení kvality Třinácté komnaty venkoncem souhlasím s Ony (3 hv.). K tomu bych si přisadil, že všechno je zde až křiklavě doslovné, poměry v rodině primáře Kalisty přehnané, postava Kosti vyznívá celkově dost protivně, nekonzistentně, "přemoudřele" ve smyslu špatných scénářů filmů pro děti a jeho úvodní a závěrečný komentář působil stejně přihlouě jako Růžkovy průběžné komentáře ve Všech dobrých rodácích. Podobně kazící dojem jsou přebyteční trampové pějící jakousi romantiku pod Karlovým mostem a s tím související fakt, že jsem se ani přesto za celou dobu nemohl nijak vžít do skutečnosti, že se děj odehrává na Kampě, natož že by tento fakt měl být sám o sobě něčím zajímavý. Ale když se chce (a mně se chtělo), lze tento film s požitkem a užitkem brát nekriticky tak, jak je. Navíc finále a fakt, jak to celé dopadne, dostatečně rehabilitují všechny ty "neohrabanosti" z průběhu děje. A Kosťova nekonzistentnost taky není od věci: třeba ve scénách jeho rozmluv s vlastním otcem (v nichž působí zcela jinak než v jiných scénách) ho lze nakonec vnímat jako jakéhosi hlasatele či překladatele skutečnosti a naopak otce jako toho, jemuž má být cosi ohlašováno, tedy skutečný subjekt těchto scén. Obdobně pak smozřejmě budeme vnímat Kosťu jako jakéhosi "mediátora" i pro Blanku, budeme ovšem muset jeho postavu přece jen nějak zcelit, vždyť je jedním z těch, kteří na konec emocionálně inerpretují výsledné události jako svou vlastní vinu. Zašlé kulaté okno do třinácté komnaty bez dveří každopádně jen stěží lze zfilmovat působivěji. Pěkný komentář napsal vypravěč (5 hv.), zajímavou kritiku přináší Adiemus (3 hv.). (16.01.2016)