Filosofská historie

Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. (25.08.2007)

Sbírka biedermeierovských obrázků, ne zcela výstižných, na ose poněkud mdlého vyprávění o litomyšlských studentech, poplatná měšťáckému sentimentalismu ohlížejícímu se za raným národním obrozením jako za časem, kdy šlo světu porozumět. Řádný svět ale Vávra nepodal ani dekorativně jako akademičtí malíři předešlých dekád ani epicky a pateticky jako Jirásek. Vzniklo jen cosi přibližného, co vypovídá o nejistotě, kterou snad režisér zakoušel vůči vzdálené látce nebo vzhledem k vlastní cestě. Kompromisu se revoluční téma příčí a ani to nejprostší, co takové postoje doprovázelo, jím neotřese. A tak ani diváka nepřesvědčí o tom, že je tu něco, co zbývá milovat. (23.12.2022)

Navzdory negativním konotacím, kterými bylo obklopeno celé Jiráskovo dílo i jeho osobnost (zejména po roce 1945), z filmových a televizních přepisů lze překvapivě doporučit jako aktuální či v jiném smyslu kvalitní či zajímavé prakticky všechny tituly. Jirásek sám se dožil pouze první němé Lucerny, ze které byl nadšen. Z éry třicátých let pak vynikají Psohlavci, Vojnarka, Filosofská historie i nová verze Lucerny stejným dílem. Vávra vsadil na klasický titul, zkušené tvůrce a nechal rozkvést mladé herectví Boháče a Pivce (Vavřeny a Frýborta), aniž by jim do hry příliš zasahoval. Boháč znovu horoval pro éterickou Oličovou, stejně jako v K. H. Máchovi, který měl premiéru o dva měsíce dříve. A Pivci se zas líbila Elena Hálková, z Národního. Z Národního byla i Ela Poznerová (Lotty Roubínková), ve 20. letech vítězka Miss Československo z regionální sekce v nadnárodní soutěži Fanamet z roku 1927. O dekádu později ovšem již zcela řadová česká herečka, bez dalších ambicí uspět za hranicemi. Z celkové bilance nejlepší službu udělala nicméně Filosofská historie Heleně Friedlové (slečně Elis), která debutovala ve zvukovém filmu až v Srdci v soumraku o rok dříve a nesla si s sebou škatulku přepisu časopiseckého románu podle Maryny Radoměrské, což je poněkud jiný žánr, než Jirásek. (04.10.2020)

"Kdož by z celé duše na vás nevzpomínal, léta studentská." Vávrův debut prokázal jeho cit pro adaptace. Vhodně zvolení herci - jak čtveřice studentů, tak jejich partnerky nebo Jindřich Plachta (v roli rádobyvlastence aktuára Roubínka). Jan Pivec v roli Frýborta správně donchuanský. Jeho odsuzování "knihožroutů" příběh příjemně odlehčuje. Zasazení do historického kontextu je zdařilé. Pohladí ovšem hlavně kamera snímající lyrické pasáže - promenádu v parku, hru kuliček nebo vzájemné pohledy dívek a chlapců při majálesovém průvodu. (07.01.2011)

Film má nesporně hodnotu dokumentární, neboť jde o národopisný výlet do Litomyšle revolučního roku 1848. Bezstarostné studentské roky vyplněné radostí a láskami uzavřely se bojem na pražských barikádách. Na konci Vávra vztyčil varovný prst, abychom nezaháleli a připravovali se na boj o svobodu, v roce 1937 aktuální to téma. Nejsem zrovna obdivovatelem národního obrození, chápu ten zápal, ale právě tento typ slepého národovectví a jeho následování rozdmýchalo plameny první světové války. 60% (28.12.2017)