Mág.

Životopisné filmy jde natočit, řekl bych, třemi způsoby: buď se vezme celý život daného člověka od kolébky do hrobu, což často působí nezáživně, mozaikovitě, suchopárně a školometsky. Nebo se vezme jen výsek jeho života s nějakým dramatickým obloukem, a na něj se nabalí pár podstatných informací mimo tento časový výsek. A pak lze natočit filozoficko-snový příběh, kde se sice podstatné události ze života dané postavy objeví, ale jen jako mozaika, jako labyrint světa, jako procházka obrazovou galerií. Kdysi dávno jsem měl depku, protože mne napoprvé nevzali na FAMU, i šel jsem večer do kina na Václaváku, tuším do Jalty (kde je kinům na Václaváku konec?), právě na tento film. Cestou z něj jsem se začal mezi zadním traktem Panny Marie Sněžné a hospodou U Pinkasů smát jak blázen. Nazval jsem ten efekt pro sebe jako že depku jsem vytloukl ještě větší depkou. Dnes, když ten film vidím, oceňuji jeho snové scény a pojetí, básně jen krátce recitované na pozadí, naprosto skvělou kameru včetně scén přírody, hradů, města z nadhledu (dnes by na tom makali počítačoví animátoři jak ďasové), dokonalou výpravu (jako bych v té staré Praze skutečně byl). Jako Máchu jsem si vždycky představoval spíš Vladimíra Dlouhého - ostatně i jeho povaha více odpovídala Máchově. Ale nakonec jsem se Schwarzem spokojený, dokáže tu namyšlenost i nejistotu do postavy dostat. Nečetl jsem Máchovy intimní deníky, tak nevím, jestli je dobře vybraná Žilková na roli Lori, protože žilková vždycky s prominutím vypadala jako ku.rva, a ne naivní, mladé děvče. Jinak první část filmu je zcela podmanivá a mystická, prorocké vize jsou skvělé, od půlky už se to víc snaží o realitu, i když nějaká drobná mystika ještě přijde. Trochu mne mrzelo, že u krkonošské pouti chyběl ten Mácůhv skoro sci-fi sen o mniších, kteří se probouzejí jen jednou do roka. Ale jinak se mi film líbil právě svou snovou poetikou. A dostala mne Máchova věta, že přítomnost neexistuje, jen minulost a budoucnost. Protože copak jsme někdy někdo zažili, že by se čas v určitou, právě tu přítomnou, chvíli zastavil? (23.04.2021)

"Domýšlivý a pyšný jako ďábel" Nejsem si jistý, zda byl Mácha opravdu takový, jak jej ztvárnil Jiří Schwarz v tomto posledním filmu Františka Vláčila. Přiznám se, že mi v některých scénách přišel Mácha hodně protivný, zejména pak v těch, v nichž vystupuje společně se svou snoubenkou Lori. Žárlivý, domýšlivý, ba skoro by se dalo říct nadutý... Ale k velkému rozevlátému umělci asi takovýto charakter i trošku patří. Co se mi na filmu naopak poměrně líbilo, byla typická Vláčilova poetičnost s řadou hezkých záběrů na Máchou milovanou českou krajinu se siluetami hradů a zřícenin. Byť v tomto ohledu autoři snímku moc fantazie neměli. Spojovat Máchu jen s Bezdězem, Hamburkem případně s pražským Vyšehradem mi přijde trošku málo. Co mě ovšem asi nejvíce zaujalo, byly umně do filmu zakomponované Máchovy verše v krásném přednesu Rudolfa Hrušínského. Vždyť co to bylo za film o Máchovi bez jeho poezie. Třeba té, co zazní v okamžiku, kdy k němu přichází kněz, aby mu udělil poslední pomazání: "Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj. Matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou. Šírou tu zemi, zemi jedinou". (01.08.2017)

Poslední film velkého českého režiséra Františka Vláčila, ze kterého už je cítit únava a nedostatek tvůrčí energie, přičemž biografický film o Karlu Hynku Máchovi by si zasloužil přesně pravý opak. Mácha byl za svého života buřičem, Mág je ale spíše mdlý a trochu rozpačitý. Možná by mu prospělo černobílé provedení obrazu, rozhodně pak charismatičtější představitel titulní role a hudební podkres osvědčeného Vláčilova spolupracovníka a vpravdě mága filmové hudby Zdeňka Lišky, který byl ovšem v době natáčení již 4 roky mrtev, nejvíce tu ale chybí ona příslovečná vláčilovská invence a kontemplace neobyčejné osobnosti. Mág není vysloveně špatný film, v kontextu režijní filmografie Františka Vláčila je to ale zřejmě nejslabší filmový projekt, byť jeho téma a vnitřní umělecká propojenost mezi dvěma velkými českými génii dávala šanci na vznik čehosi mimořádného. Nestalo se tak, ze zpětného pohledu můžeme hovořit o velmi smutné a tiché labutí písni velkého režiséra... (08.01.2012)

Pozdní Vláčil není vysloveně ideálem, leč v dobovém kontextu se sluší připodobnit Mág. například k Jirešovu Lvu s bílou hřívou. Úhrnem jsou oba tyto životopisy materiálem, se kterým je vhodno trávit čas. Dále je možno vzíti v potaz i Nesmrtelného milence Zet Molas a být cele spokojen s koláže, která nám tímto vznikne. Jiří Schwarz podpořil realističnost role úbytkem kilogramů, Veronika Žilková studiem stavů zmučené duše režiséra na place a Vančurová a Hrušínský nikdy nerecitovali lépe. Též scenario vyprávěné retrospektivně vysloveně potěšilo. Nemohu tedy souhlasit s názorem, že tato poslední položka z režijního díla Vláčilova díla je slabá, naopak Mág. si cením nad všechny Stíny horkého léta či Stíny kapradiny. (22.08.2016)

Chtě nechtě musim Mistrově dílu udělit tak slabou známku. Sám si nasadil laťku nesmírně vysoko a tady už ji prostě nepřeskočil. Téma je zajímavé, zpracování má ještě ucházející úroveň - ale chybí mi tu ta atmosféra, kterou udivuje ve svých skvostech ( hudba, kamera, herci ). Schwarz mě úplně nepřesvědčil a to je asi největší problém, nějak mi u něj schází charizma na takovou roli. Jen mě tak napadlo, kdyby Máchu točil Vláčil o 20 let dřív s Čepkem v hlavní roli... Skvělá je recitace p. Hrušínského. FV už tehdy prostě nejspíš neměl sílu vytvořit to, co si představoval ( viz rozhovor s Žilkovou ) a proto skončil tímhle filmem nadobro - obrovská škoda, když tady ještě 12 let pobyl. Na druhou stranu je to úctyhodná sebereflexe, kéž by si z toho vzali příklad dnešní mnozí takyumělci, často i mnohem mladší než Mistr... (23.10.2008)