Mág.

Vláčil se nechal slyšet, že když toto dotočil a spatřil uceleně, vůbec se mu to nelíbilo. Prý poznal, že už to v sobě nemá, že už to vyprchalo a je nejvyšší čas ukončit filmařskou kariéru. Pokud něco takového prohlásil o takovém filmu, pak by se asi všichni současní čeští tvůrci měli za výsledky své práce třeba zabít nebo tak něco. (11.05.2023)

Životopisné filmy jde natočit, řekl bych, třemi způsoby: buď se vezme celý život daného člověka od kolébky do hrobu, což často působí nezáživně, mozaikovitě, suchopárně a školometsky. Nebo se vezme jen výsek jeho života s nějakým dramatickým obloukem, a na něj se nabalí pár podstatných informací mimo tento časový výsek. A pak lze natočit filozoficko-snový příběh, kde se sice podstatné události ze života dané postavy objeví, ale jen jako mozaika, jako labyrint světa, jako procházka obrazovou galerií. Kdysi dávno jsem měl depku, protože mne napoprvé nevzali na FAMU, i šel jsem večer do kina na Václaváku, tuším do Jalty (kde je kinům na Václaváku konec?), právě na tento film. Cestou z něj jsem se začal mezi zadním traktem Panny Marie Sněžné a hospodou U Pinkasů smát jak blázen. Nazval jsem ten efekt pro sebe jako že depku jsem vytloukl ještě větší depkou. Dnes, když ten film vidím, oceňuji jeho snové scény a pojetí, básně jen krátce recitované na pozadí, naprosto skvělou kameru včetně scén přírody, hradů, města z nadhledu (dnes by na tom makali počítačoví animátoři jak ďasové), dokonalou výpravu (jako bych v té staré Praze skutečně byl). Jako Máchu jsem si vždycky představoval spíš Vladimíra Dlouhého - ostatně i jeho povaha více odpovídala Máchově. Ale nakonec jsem se Schwarzem spokojený, dokáže tu namyšlenost i nejistotu do postavy dostat. Nečetl jsem Máchovy intimní deníky, tak nevím, jestli je dobře vybraná Žilková na roli Lori, protože žilková vždycky s prominutím vypadala jako ku.rva, a ne naivní, mladé děvče. Jinak první část filmu je zcela podmanivá a mystická, prorocké vize jsou skvělé, od půlky už se to víc snaží o realitu, i když nějaká drobná mystika ještě přijde. Trochu mne mrzelo, že u krkonošské pouti chyběl ten Mácůhv skoro sci-fi sen o mniších, kteří se probouzejí jen jednou do roka. Ale jinak se mi film líbil právě svou snovou poetikou. A dostala mne Máchova věta, že přítomnost neexistuje, jen minulost a budoucnost. Protože copak jsme někdy někdo zažili, že by se čas v určitou, právě tu přítomnou, chvíli zastavil? (23.04.2021)

Opravdu na mistra Vláčila slabá záležitost. Film postrádá jakéhokoliv pevného bodu. Mácha je tu vykreslen jako psychopatický magor, který neví co chce, propadá paranoismu, souloží s Žilkovou na dvorech denní Prahy a ještě jí vyčte, že se jí líbí sex. Koliduje mezi pácháním dobra a ponižováním lidí co má rád. Možná, že to takové hovado opravdu bylo (Inu básník, řekl by Smoljak) ale proč to není ve filmu trochu jasněji vyřčeno a proč tam pořád lavíruje s klaďasem? (15.02.2010)

Úplně nevím, co si počít s protežováním Máchova vlastenectví. Zvláště pak vezmeme-li v potaz, že se zhlídl trochu se zpožděním v německém romantismu a se svými prvními německy psanými básněmi se snažil prorazit právě tam. Ano, u našich "utlačovatelů." Po neúspěchu se rozhodl udělat kariéru na českém rybníku ... Hold my češi jsme vděční za jakýkoliv zájem o nás a o češtinu ... K filmu je třeba dodat, že byl značně nevyvážený, alespoň dle mého soudu - umělecky i myšlenkově. Namísto charismatické Vláčilovy syrovosti v krásném vizuálním podání jsem dostali k patosu tendující průměrný osmdesátkový "art" dokument s kostrbatou dějovou linií. (09.08.2014)

Těžkopádný Vláčil. Poutavý a v litoměřickém kinu Máj za osobní přítomnosti Jiřího Russella Schwarze dost atmosférický, stejně mám ale jednu zásadní výhradu. Z filmu na mě totiž nedýchlo, že byl o výjimečném člověku naší historie, který by stál v hodinách češtiny za tolik námahy. (Litoměřice 2013, 10/14) (28.08.2013)