Režie:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (více)Obsahy(1)
Petr Čepek v příběhu z doby, která nepřála ani lásce, ani soucitu. Do severomoravského pohraničí těsně po druhé světové válce přijíždí příslušník zahraničního odboje Viktor Chotovický. Ve zchátralém sídle, jehož správou byl pověřen, se setká s dcerou majitele továrny, Němkou Adelheid Heidenmannovou, která zde čeká na odsun. Rozporuplná doba však nepřeje ani jejich lásce, ani soucitu...
První barevný film režiséra Františka Vláčila podle stejnojmenné novely Vladimíra Körnera je hlubokou sondou do vztahu mezi mužem a ženou, kteří nejsou schopni komunikovat, domluvit se. Příběh sám i režisérova virtuozita, založená na vytříbeném výtvarném vidění, řadí tento snímek k tomu nejlepšímu, co bylo o poválečné době natočeno. Vrcholné herecké výkony předvedli Petr Čepek a Emma Černá v hlavních rolích.
(Česká televize)
Videa (2)
Recenze (246)
Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených... ()
Je opravdu málo našich filmů, kterým jsem dal plný počet. Adelheid si ho zaslouží. S Vláčilovou režii jsem měl u Markéty Lazarové i na začátku tohohle filmu docela problém. Jeho tempo, ve kterém se snaží všechno precizně a dokonale vykreslit a vcucnout diváka do děje, je sice pomalé, ale funguje na stoprocent.Čepkův herecké um a sexappeal Emmy Černé prostě taky udělá svoje. ()
Ne všechny snímky z dílny Františka Vláčila mi "sedly", ale pojednání o neslavném návratu domů, do poválečného chaosu a dusné atmosféry česko-německého vyrovnání zakaleného hrůzami let předchozích, patří mezi skvosty naší kinematografie a je převeliká škoda, že něco takového už se u nás netočí. Jenom se o tom donekonečna plká. Film je místy tak temný, že jsem moc netušil, co se vlastně na plátně děje… :-)) Ale tenhle tmavý kabát padnul dobře, hodil se do podzimního zasmušilého prostředí. Fantastické herecké představení Petra Čepka a Emmy Černé. Tahle zajímavá herečka si zasloužila více podobně výrazných rolí na filmovém plátně. ()
Možná právě tento Vláčilův film může být tím, který předchází filmům, které se dnes točí od Maďarska přes Rusko, po Írán (pitomá věta: možná / může), a které pustošivé povodně znázorňují kapkou vody (zde viz krvavé či ohnivé spektrum na vodě vytékající z kohoutku). Přesto je možno i tento český (bezesporu) komorní film vidět (otázkou je, zda oprávněně i v širších souvislostech – viz IMDb): "The expulsion of up to 3 Million people was accompanied by terrible massacres of civilians, whose perpetrators have been covered by the state afterwards through general amnesties". I když tohle zřejmě napsal Čech, tenhle problém Vláčil rozhodně neřeší ani nepopisuje. Körnerovou, potažmo Vláčilovou "bolavou patou" byla otázka, zda a za jakých okolností se srdce ztvrdlé (Dylan pěkně: heart as hart as leather - když už jsme u té angličtiny) nikoli zhrzenou láskou, nýbrž morálkou nadřazenosti (Hitler ani Trump s tím nemají co dělat), může (ob)měkčit a jaké důsledky to může (možná i musí) mít. To se jim podařilo a schéma (ve smyslu "zjednodušené znázornění struktury nějaké společenské nebo přírodní entity"), které si k tomu vybrali, je naprosto adekvátní. ()
Místama příliš "literární" či jaksi schématické dialogy. Chvílama trochu hluchá místa, které ale (jak si zpětně uvědomuju) asi jako jediné ze všech filmových výrazových prostředků mohli navodit onu atmosféru prázdna a bezčasí. Hudba mi z celého filmu nesedla asi nejvíc - střídání různých známých pasáží od různých klasiků asi není v tomto případě na místě - hodila by se asi spíš hudba komponovaná přímo k filmu, jako to Liška dělal v předchozích Vláčilových filmech. Čepek hrál hodně hodně dobře, přesto jsem mu moc nevěřil lásku (či jen zamilovanost ?) k Adelheid - třeba to bylo těma dialogama, a třeba o to ani nešlo. Jinak ale geniální závěr a některé pasáže, zvláště ta u klece či u vany a ta potom. A nádherná (přitom jaksi nenápadná) kamera Františka Uldricha, který už před tím neméně skvěle nasnímal Údolí včel a Schormův Návrat ztraceného syna. // 17. 4. 2019 (po mnoha dalších shlédnutích) Ten film má neuvěřitelné, opakovaným díváním se neopotřebovatelné kouzlo. Závěrečný modro-bílý tlumočený rozhovor patří k vrcholům světové kinematografie. ()
Galerie (35)
Zajímavosti (8)
- Režisér i samotný snímek upadli v nemilost normalizačních cenzorů. Film putoval pod zámek a František Vláčil přesídlil do světa dokumentaristiky tehdejších studií Gottwaldov. (Olík)
- Chotovický (Petr Čepek) tvrdí, že během války sloužil ve Skotsku v zásobovacím skladu a vyznamenání, které obdržel, tam dostával každý. Ve skutečnosti se jedná o Řád britského impéria, nejvyšší britské vojenské vyznamenání. Z toho lze usuzovat, že Chotovický je ve skutečnosti válečný hrdina. (Bediverecs)
- Film byl v roce 2015 digitálně restaurován. (M.B)
Reklama