Adelheid

Perfektní film o osudech dvou lidí, jenž je válka připravila o jejich duševní život. Fungují jen ve fyzické rovině jako loutky, zbavené lidství, neschopné partnerského, harmonického sblížení. Dokonáno jest, nápis pod křížem, jenž je klíčové vodítko provázejicí celý film, symbolicky spojené s přechodem minového pole na začátku a konci filmu. Obrazně se nacházejicí i ve snaze sblížení Chotovickýho s Adelheid. Vláčilova kvalitní režie s kamerou Františka Uldricha, Bachovým Motetem 'Jesu, meine Freude' i hudebním doprovodem Zdeňka Lišky vytváří u snímku velmi specifickou atmosféru. Petr Čepek skutečně patří mezi výborné herce ještě z dob, kdy herectví bylo na vysoké úrovni a tady znovu exceluje společně s charismatickou sekundantkou Emmou Černou. (14.11.2009)

Přiznávám, že formou je to naprosto dokonalé, ta práce s obrazem, kompozicí, světlem, hudbou, výtvarná řešení, starý, opuštěný dům, ale ten příběh mi přišel odfláknutý až běda (on to občas Körner takhle mívá). Jestli jsem dobře pochopil, on ani tak nehledal milenku, jako maminku, a protože se ztratili v překladu, holka myslela, že je stejný jako ostatní a jde mu jen o to jedno, a žel si to pomocí tlumočnice vyříkají až před koncem, přičemž ty svíčkové báby jim to mohly přetlumočit daleko dřív. Z tohoto pohledu mi jednání postav moc logické nepřišlo, včetně toho Vostrčilova četníka a starosty v jednom. A konec mi připomněl Cigaretku na dva tahy od Müllera: "priamým smerom na míny". Vlastně tu není nikde žádná naděje, a nakonec ani kladná postava, což je smutné. Jasně, jde o baladu, ale přece jenom není život jen o tragédiích, drobné radosti se dějí. (30.01.2023)

Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených... (13.01.2012)

Vláčilovi filmy jaksi nejsou můj šálek kávy. Toto je teprve jeho druhý, který jsem viděl ale moc mě nezaujal. Ani nevím co jsem od filmu čekal ale podle dostupných obrázků to vypadalo, že by se zde mohlo něco dít. Ale bohužel. Film se vleče a nějaké dramatické "akce" by divák hledal marně. Co však vyniká je civilní a hlavně výborný výkon mistra Čepka. (08.07.2009)

Po Údolí včel moje druhé filmové setkání s Františkem Vláčilem. Pomalejší začátek filmu mi nevadil, připravil vhodnou půdu pro další děj (ani potom snímek nikam nespěchal, ale v komorním dramatu jako je třeba tohle, na tempu podle mě nezáleží). Vztah mezi Viktorem a Adelheid byl neobyčejně zvláštní, ale zatímco motivy chování poručíka mi přišly celkem pochopitelné, postavě německé ženy jsem porozumět nedokázal. To však nic nemění na faktu, že oba hlavní představitelé byli výborní a ikdyž zde nebylo moc dialogů, jejich emoce mluvily za ně. Jinak hudba spolu s kamerou dokázaly navodit tu správnou pochmurnou a zoufalou atmosféru, navíc symbolický konec "hezky" uzavřel toto zvláštní dílo, které já hodnotím 4*. (27.02.2010)