Pražské blues

Politicky dokonale sterilní vzpomínka na dětství. 1) Joj, to se to žilo. Všechno bylo domácky malinké. Na letišti z roku 1937 (dnes Terminál 3 a 4) odchází k letadlu pod vedením letušky skupina asi 15 lidí - jdou nějakých 20 metrů. Vidíme autobusy Škoda 706 RTO (rámové trambusové osobní), odbavovací centrum v Revoluční ulici v Praze, nemocnici, kde studenta všichni znají. Dobové ozvučení a hudba dodaly atmosféru. 2) Řecký režisér natočil snímek se sympatickými černošskými herci. Je to Sissoko Woandioun (Omar, student medicíny z Angoly), Amina Hasciová (studentka geologie Mariama ze Somálska), Orlando da Costa (odlétající student Amadu z Mali) a Le ballet africain de Guinée. Mé krátké pátrání na internetu k žádným dalším informacím nevedlo. 3) Ukáže se tu i 30letá Jarmila Veselá a 38letý Vladimír Dvořák na hudebním konkursu, 52letý Karel Vlach a mnoho dalších známých postav tehdejší doby. (07.06.2018)

Dosud pro mě neznámý film neznámého režiséra vyniká originálním jazzovým soundtrackem, a především výraznou černobílou kamerou Jana Němečka, jenž klade důraz na kontrasty. Určitým nedostatkem by mohla být zdánlivá vytrženost z dobového kontextu, tu však dostatečně ospravedlňuje specifičnost situace zahraničních studentů a univerzální poselství. (12.02.2021)

Propagandistická sračka, kde chodí medik černoch po Praze a kouří. Všichni ho maj rádi. Vzhledem k vychcanosti pražáků tomu lze i věřit. Ani v našem městě už není zubař. I černou hubu bych bral. Pořád čumí a děj to nemá. Žasnu, jak toto může nějaký idiot nazvat novou vlnou. Co mě zaujalo, byly autobusy RT jezdící po praze a mrňavé letiště, dnes blázinec. A všichni fšude mohli hulit..... (09.07.2022)

Už během prvních deseti minut jsem se kousal do palce u nohy. Netuším komu zase bylo třeba lézt do zadku, aby podobný paskvil vznikl. Zpočátku něco jako němý film, pak hnusná džezová hudba kterou nesnáším, a do toho spřátelení cizinci. Hnus na hnus. Chvilkami jsem si myslel že sleduji dokument. Dialogy nemá smysl opisovat, někdy skutečně švihlé, jak u zamilovaných no. Prostě film na nic a k ničemu. (21.06.2018)

Zajímavý režijní debut absolventa FAMU řeckého původu, Georgise Skalenakise, který do své prvotiny částečně promítá semi-autobiografické vzpomínání na své životní zkušenosti ze studentských let. Na tyto vzpomínky nahlíží prostřednictvím optiky zaměřenou na subkulturu vysokoškolských imigrantů v Praze, a to skrze perspektivu Omara (Sissoko Woandioun), studenta medicíny pocházejícího z Angoly, který účinkuje v bluesové kapele kde hraje na basu, a který se seznámí s dívkou také pocházející z Afriky. Díky těmto proprietám získává Pražské blues specifický internacionální rozměr, což z něj dělá dost netradiční, ale přesto kulturně pestrý ekvivalent českých novovlnných filmů. Výrazným elementem je zde i jazzový hudební doprovod (typicky černošský hudební žánr), který onomu vzpomínání dodává specifickou hořkou pachuť. Zároveň pobaví i camea hvězd tehdejší české jazzové scény, jako například Karel Vlach, Vladimír Dvořák, nebo Kateřina Trávnická. (02.02.2023)