Rodinný krb

Melancholický příběh o obvyklých trampotách a strastech manželství, které se musí vypořádat s „hlubokou“ krizí, tentokráte v poněkud odlehčenějším hávu. Přehršel figurek ze sousedství a epizodní sled scén úspěšně rozbíjí představu o klasicky vygradovaném komorním vztahovém dramatu plného různých neuróz, výčitek a slz. Nejasné dramaticko/komediální kontury jdou v tomto případě však poněkud proti sobě a i oné magické a těžko zachytitelné hořkosladké atmosféry je do některých pasáží vtěsnáno více, než by bylo záhodno. Výsledkem je tak slušný, na génia francouzského filmu však poněkud jednodušší snímek, jež si dokáže získat svou jemnou nostalgickou tóninou a několika gagy, nikoliv však celkovou pospolitostí a jednolitostí. (12.11.2005)

Manželské drama s komediálními prvky, vlastně běžný život u "rodinného krbu". Z francouzštiny se pojem "follie a deux" (bláznovství ve dvou) ujal pro tzv. indukovanou duševní poruchu, při níž si blízcí lidé (zde manželé) předávají své bludy, přičemž jeden blud budí další, ještě pomatenější. Může to začít Rudolfem Nurejevem, pokračovat Japonkou Kyoto a končit návyky, které nepostrádají formy závislosti. Rozchodem se může leccos zlepšit, ale může to také způsobit katastrofu. Komedie však často zvítězí nad dramatem. Follie a deux přestane manžele zužovat, hra se fixuje a trvá až do smrti jednoho z manželů, kterou druhý dlouho nepřežije. Truffautův režijní styl je stále svěží a jeho dvorní herec Jean-Pierre Léaud úchvartný jako vždy. (14.07.2021)

Francois Truffaut se pomalu stává mým nejmilejším režisérem. Jeho filmy dokáží člověka potěšit, obohatit o osvěžující filmový zážitek a zanechat v něm pocit, že život vlastně není tak bezcenný. Truffaut vypráví obyčejné příběhy způsobem inteligentním, osvěžujícím a v mnoha směrech přelomovým. Velmi často a rád využívá jednoduché vizuální metonymie, hraje si s kamerou, hraje si s žánrovými pravidly, hraje si rád a s elegancí sobě vlastní. Jeho filmy není těžké si zamilovat, ale teprve při bližším prozkoumání všech souvislostí vám dojde, o jak sofistikovaná díla jde. V Rodinném krbu jistě mnozí zaznamenají pidiroličku Jacquese Tatiho jako pana Hulota, drobnou reminiscenci na Loni v Marienbadu i stylovou podobnost s díly jiných nejen francouzských režisérů (zde předně Jeana Renoira). Pokud máte strach ze symboly přesycených klubových filmů, ale zároveň díly umělecky hodnotnějšími nepohrdáte, doporučuji vám sáhnout po Truffautovi, jehož filmy jsou přístupné skutečně všem. 85% (20.10.2006)

Truffaut rozverně ve snaze koketně diváka oslovit, pobavit a zároveň jakoukoliv jeho ideální pohodu rozmělnit. Rodinný krb v sobě totiž nese jisté známky pochybností, které zažívá snad každý z nás u svých vztahů (zde jde především o ten "domácký"), ale zároveň komediální, chvílemi až zbytečně fraškovitý duch dodává všemu stále rozjařených barev. Bilancování mezi žánry mi přišlo zčásti kontraproduktivní (navrch vztah s údajnou femme fatale Kyoto zcela neopodstatněný), tradiční Truffautova nevyhraněnost, tentokráte však se zvláštním, ne úplně příjemným odérem. Říkají tomu někteří nuda... │50% (27.05.2008)

Príjemne natočený príbeh o manželskom bočáku braný z veľkého nadhľadu. Nenudil som sa ani na chvíľu hlavne vďaka pitoreskným postavám zo susedstva. Horšie je, že pán režisér toho asi veľa o Japoncoch nevie, ale to je pochopiteľné pretože táto krajina sa prakticky svetu otvára viac až za posledných tridsať rokov. Celkovo vzaté Rodinný krb nie je nič svetoborné ale za nostalgickú atmosféru, výborných hercov a nadhľad dávam 7/10 (11.06.2007)