Pouhá formalita

Už jsem byl připraven přiklepnout Tornatoremu pětihvězdu a bouchnout šáňo na oslavu téhle strhující konverzační detektivky s téměř až hororovou atmosférou. Rozhovor dvou mužů, spisovatele a policejního komisaře, se stává minutu od minuty divnějším a divnějším, něco nevyřčeného celou dobu visí ve vzduchu. A pak přijde pointa, kterou jsem teda opravdu nečekal, ale kdyby ji použil méně schopný režisér v méně schopně natočeném filmu, všichni by na ni nadávali jako na neférovou vyjebávku s divákem. Bez spoilerů se to těžko vysvětlí, ale ta pointa je prostě z druhu point samospásných, u nichž je vlastně úplně jedno, co se v příběhu děje předtím. A v tomto případě to opravdu platí, neboť nijak jasně a přesně neobhajuje a nevysvětluje všechny ty divné věci, které mi předtím hodinu a půl motaly hlavu. Zkrátka výborný filmový zážitek s mírně hořkou pachutí v závěru. (17.12.2013)

Dokonalý zástupce mysteriozního psychologického dramatu, jakých až tak moc vlastně není. Jen se prosím obloukem vyhněte vyšisované BluRay verzi, která je tak vyčištěná, že zmizely barvy, hry se světly a stíny (třeba když se komisař podívá na Onoffa v okně a zpoza tmy klobouku mu zasvítí jen pátravé oči - to je v BluRay verzi totálně zabité, protože někdo měl potřebu ten stín zesvětlit, aby nebyl, aniž by ho zajímalo, že ničí podstatnou složku filmu. Ano, film hodně hraje s atmosférou, k níž patří nejen neustálý déšť (jenž má protiklad v tom závěru, opět symbolika), depresivní podmínky policejní stanice, ale právě také hra s barvami, světly a stíny. Zhruba v půlce jsem začal mít tušení, jak to celé je a jsem rád, že se mi to potvrdilo - o to víc jsem si film od té chvíle užíval. Myslím, že tvůrci chtěli, aby divák v průběhu děje (na rozdíl od Shyalamana u Šestého smyslu) pochopil, oč jde, ne až v závěru u skvělé scény s fotkami. Vše dokresluje dokonalá Morriconeho hudba - nervně dramatická pod úvodními titulky až po konejšivou skoro v závěru. Trošku mi vadil Depardieueho exhibicionismus, který bych přirovnal k Donutilově snaze prosadit se ve všem, ale tady bych záběry na nahého Depardieua a jeho velké břicho oželel, písničku však nazpíval docela slušně (další podobnost s Donutilem). Líbí se mi ve filmu jemný humor, vyplývající z daných situací, nebo polemiky na téma setkání s ikonou a že spisovatel není své dílo a nemusí se mu podobat. (20.10.2018)

Konverzačka, avšak velmi příjemně užvaněná. A ač zprvu nejde o záležitosti veškerenstva, ale o pouhopouhý kriminální případ, přesto se k jsoucnu na konci přiblížíme vlastně na dosah. Pro pochopení je třeba se nezabývat bezvýznamnými detaily, třeba klást si otázku jak a co se přesně oné deštivé noci odehrálo, byť i na tohle se nám dostane uspokojivé odpovědi, ale zkusit si širokospektrální pohled. Pak se vám v hlavě rozezní andělské zvony pochopení a vy vstoupíte do nebeských bran pro vyvolené, kterými Pouhá formalita jen neformálně neproletí s neporozuměním. (tři zápory v jedné větě, zlatý prciny). Na mé gusto však místy příliš (a zbytečně) intelektuální rozvaha, to víte Hulk. Tři krásný hvězdy, Depardieu byl přímo boží! (13.12.2015)

Pouhá formalita je temný konverzační thriller se skvělými herci. Ale se složitým rozuzlením. Je to úplně jiný Tornatore, než bych čekal. Atmosféra i kulisa příběhu jsou téměř kafkovské. Zápletka se točí okolo spisovatele Onoffa (Gérard Depardieu) a policejního komisaře (Roman Polanski). Společně vedou skvěle napsané dialogy v mrazivém prostředí policejní stanice kdesi v horách. Snaží se přijít na něco, co už je dáno dávno předtím a oba dva se nacházejí v pomyslné slovní přestřelce se svým protějškem. Pro mě je to příběh o rozporu věcí, teorii, faktech a zločinu. Morricone složil úchvatný smyčcový úvodní motiv, dále pak stále se opakující téma, které nás provází při retrospektivě, a samozřejmě nádhernou skladbu pro finále i se zpěvem samotného Depardieua. A leč není dokonalá, v mnoha ohledech je to pro mě tak trochu masterpiece 90s. (01.09.2018)

Roman Polanski a Gérard Gepardieu. Slavný režisér a možná ještě slavnější herec, to jsou hlavní protagonisté našeho příběhu, ostatní, ti jsou jen křoví. I když se ten prvně jmenovaný hodně snaží, přece jen, herectví není jeho parketa a Gerárd, ten mu hlavně ve druhé polovině ukazuje, jak báječný je to herec. Strhující psychologický duel dvou můžů, v promáčené policejní služebně, natočený skoro v jedné místnosti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl po konci chytřejší, než před začátkem, takže zhlédnu ještě možná někdy znovu. (23.01.2015)