Zánik samoty Berhof

Zatímco Stíny horkého léta byly spíše symbolickým vhledem do konce války (mlčící zlo, tradiční sedlácká rodina se silným otcem, slabí opilci z města), Zánik samoty Berhof se snaží o realismus a o propracovanější charaktery postav. Svoboda dovede pracovat se světlem (prohlídka samoty strážníkem v noci), nebojí se násilí, ale nezneužívá ho. Často zabírá rozhovor zkrz otevřené dveře, aby vytvořil v divákovi dojem náhodně vyslechnutého rozhovoru. Problémem (u Kornera častým) jsou motivace jednání jednotlivých postav, které, ač vědomě jen naznačené, nikoliv dořečené, často nedávají smysl. Němci a Salome jsou přehnaně labilní - hrůza války spočívá též v tom, že se lidé chovají vcelku normálně, jen mimochodem ničí a zabíjejí. Ale Salome v jedné chvíli rodí telátko a hned na to je zase tvrdá jako skála, její svěřenci se pohybují v emočních extrémech, a to samé se děje i na české straně - například nová macecha je přehnaně smyslná. Jen Urlika je opravdu jako dítě ztracena v tom neznámem a nebezpečném světě. (19.01.2010)

Když vás film pohltí svojí temnotou a musíte ho probírat s kamarády ještě pár dnů po projekci, aniž byste si pamatovali nějaký závažný nedostatek, znamená to dokonalost. Jiří Svoboda natočil atmosférickou, provokativní, ponurou filmovou depresi v úžasně zdevastovaném pohraničí a zapsal se do filmových učebnic. Tohle pustit dětem při hodině dějepisu, tak má půlka z nich z historie Československa noční můry včetně počurávání. Herci v čele s Brejchovou a Kňažkem excelují, nějak mě zaskočilo, že Brejchová je nejen kočka, ale i dobrá herečka, smekám. (02.12.2009)

Vlak dětství a naděje či jiné příběhy ze Sudet, působí vedle Zániku samoty Berhof jako pohádky na dobrou noc. Vlastně, kam se hrabou i leckteré horory! Atmosféra se snad ani krájet nedá, ztupili byste si nůž. Hluboké nehostinné lesy, ponuré oprýskané samoty plné hnusných zatuchlých trámů a temných svatých obrazů, obyvatelé dohnaní k šílenství, osudy o kterých by možná bylo lepší nevědět. O kladnou postavu tu skutečně nenatrefíte - snad s výjimkou dívky Ulriky a jejího otce, ač opilce a hrubiána (Ladislav Křiváček v životní roli). Výborná Jana Brejchová, přičemž nemohu zapomenout ani na Milana Kňažka, coby drsného velitele pohraničníků. Jiří Svoboda, ať si o něm každý myslí co chce, je bezpochyby jedním z našich nejlepších tvůrců. Do svého majstrštyku dle Körnerovy předlohy dal všechno. A všechno naplno. Za atmosféru a některé scény by se nemusel stydět ani Lucio Fulci (scéna s vidlema je jedna z nejnaturalističtějších, které jsem kdy viděl). Až na krev. Doporučuji všemi deseti s menším (a důrazným) varováním - slabší povahy opravdu ruce pryč. (17.01.2009)

Sakra, některá dramata od Jiřího Svobody znám, nicméně to co provedl s tímto filmem...? Sakra, Jozef Revallo, kde jen se inspiroval k tomu, co se mu podařilo zde zkomponovat? Sakra, já věděl, že ta moje dětská fóbie, z celkového výrazu pana Křiváčka, byla oprávněná, podobnou roli prostě potřeboval, nebo spíše si jí zasloužil (bez diskuze jeho životní). Sakra! Kde se ten Berhof celý můj dosavadní život schovával? Předchozí doba zanechala v lidech něco, co se nesmazatelně vrylo do jejich podvědomí a hodnot. Morální a lidské zábrany se bortí, smrt je přirozená více než kdy jindy a nic nemůže být tak drsné, aby nepřišlo ještě něco drsnějšího. Přesvědčenost, pokrytectví, nezbytný fanatismus i zoufalost posledních vůdcových bojovníků i odporné přizpůsobení se nastalé situaci (ty coury Evelíně Steimarové prostě seděly) a to vše pod dohledem, až démonicky chladné, služebnice boží, která má ovšem také své potřeby. Na druhé straně tu je nevinná dětská duše, bez jakýchkoli předsudků a s vlastním rozhodnutím k činům. Film, který není možné neznat, považuješ-li se za znalce československé kinematografie. (14.02.2013)

Další z filmů, které jsem si znelíbil v dětství, protože jsem jim neměl šanci porozumět. V paměti mi utkvěl jen ten temnej vizuál, mlha, řev, jeptiška a Němci napíchnutí na vidle. Pan režisér Svoboda tu dobu narozdíl ode mě zažil, přesto bych si myslel, že mohla být rok po válce přece jen radostnější. Tady to všude bylo jak na funuse, všichni hlavní aktéři vyjma těch nejmladších byli jak z hororu, místo aby něco říkali, tak se tvářili jako nositelé těch největších tajemství. Takhle to měli v práci, v hospodě, i se ženskou v posteli. Hrozná depka. Ale o to snáz si asi divák představil tu tísnivou atmosféru. Zamilovat si tento film by mi přišlo jako jistý druh sebemrskačství. Špatný ale v žádném případě není. (14.01.2020)