Obecná škola

Milá komedie to rozhodně je, ale čekal bych to propracovanější v oblasti scénáře, který mě svou naivitou až zarážel. Herci hrají vzorově, ale ty dětští byli lepší než dospělí, z nichž nejvíc vynikal Jan Tříska. Svěrákova režie nebyla rušivá a dokázala jít tam, kam se scénář nedokázal vypravit, uměla být v mnoha případech opravdovější, ale vázána na slabší scénář si to vždy napůl cesty rozmyslela. A tak je divák nejednou svědkem dosti nepravděpodobných situací a rovněž jistá nedotaženost panuje i u postavy učitele Igora Hnízda, která zřejmě měla působit mírně rozporuplně, ale nestalo se tak. Dospělé charaktery jsou zde vůbec nahozeny dost nahrubo a na rozdíl od těch dětských jim chybí větší ukotvení v ději. Film tak poměrně ztrácí na síle a jeho scenáristická propracovanost je slabší, a proto daleko lépe funguje jako ta úsměvná a milá komedie, která ale klidně mohla mít větší myšlenkový rozměr. 60% (24.11.2009)

Je mi úplně jedno, že jsem tento snímek poprvé viděl celý až několik let za dvacítkou... určité mezery má každý, a mně ještě chybí dohnat pěkných pár restů, co se týče českých filmových klasik. No a když se dokáži u každé vtipné scény Obecné školy smát, jako bych ji viděl už nejméně tisíckrát, a když jsem se zamiloval do každičké hlášky a postavy v tomto nezapomenutelném díle, pak je to bezpochyby na pět hvězd. Oproti tomuhle gejzíru komediálních scének je i můj oblíbený Kurvahošigutntag daleko za zenitem... Svěrákovi na hrad. (20.11.2009)

Bezpochyby to nejlepší co kdy spolu Svěrákové udělali, a asi i to nejlepší z polistopadové české kinematografie. Má dokonale vykreslenou doslova magickou atmosféru, brilantní scénář, krásnou hudbu, výtečné hereckými výkony, od nezapomenutelného Jana Třísky a typicky civilního, přesto výrazného, Zdeňka Svěráka, až po epizodní perličky jako je do rakve nachystaný Bolek Polívka. Veselé a úsměvné se v dokonalé harmonii proplétá s vážným, ponořeno do magického oparu nostalgie a vzpomínek, ve kterém se každou chvíli blýskne skvělá hláška, geniální moment (nastřelená ruka, pancerfaust) nebo nějaký hezký nápad. Ani po dvaceti letech navíc Obecná škola neztratila nic ze svého kouzla a možná je dokonce s přibývajícími léty (mými, ne filmu), lepší a lepší, obohacena mými vlastními sílícími sklony k idealizovaným vzpomínkám na dětství. (18.11.2011)

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)

Snad jen právě Obecná škola byla láskou na první pohled, jinak byla moje cesta k dalším kouskům Jana Svěráka (myslím Tmavomodrý svět a Kolja) lehce trnitá. Svěrák ve své celovečerní prvotině představuje vzácné a opojné období politické svobody krátce po konci druhé světové války, na které nostalgicky vzpomíná jeho otec Zdeněk. V průběhu jednoho školního roku je nejčastěji v jedné rozjívené chlapecké třídě, která platí za nenapravitelnou, dokud se v ní coby nový třídní učitel neobjeví (prý) bývalý odbojář a partyzán Igor Hnízdo. Nejen ve třídě je tak najednou naděje, že mnohé bude lepší. Otec Svěrák s dialogy čaruje. „Spoléhám se na to, že když budu dávat cihlu k cihle, tak klenba vznikne sama. Baví mě právě to zdění, to vyhledávání pravých slov,“ prohlásil v jednom z nespočtu pozdějších rozhovorů scénárista. Se synem zachytili neopakovatelnou poválečnou atmosféru, dali vyniknout mnoha výtečným hercům a lidem za kamerou (kouzelná hudba Jiřího Svobody a stejně skvělá kamera F. A. Brabce) a předložili nám nesmrtelný vyprávěčský skvost, který je milý, nutí k zamyšlení (i když pochopitelně mohl být odvážnější) a je plný humorných situací. (28.09.2019)