Purpurová barva

Pôsobivá, citlivá dráma, ktorá po zhliadnutí nechá len málokoho chladným. Spracovanie je dychberúce, v pamäti my utkvejú krásne zábery na krajinu so žltými pláňami či purpurovými kvetmi. Vlastne, každá postava akoby bola charakterizovaná nejakou farbou. Aj keď je takmer celý príbeh ponorený do utrpenia a bolesti, koniec je krásne vyslobodzujúci a charakterizovaný myšlienkou, ktorú vyslovila jedna z postáv "aj hriešnici majú dušu." (01.10.2012)

Je fakt, že Steven Spielberg je filmař s velkým F. Možná to není tak výrazný žánrový chameleón jako třeba Peter Weir, ale troufám si tvrdit, že dokáže brilantně zvládnout čisté drama (Purpurová barva, Schindlerův seznam), sci-fi (Blízká setkání třetího druhu, A.I., Jurský park, Válka světů, Minority Report) a popcorn na nejvyšší úrovni (Indiana Jones). Jen málo režisérů se může chlubit tak rozmanitou a zároveň hodnotnou filmografií, která přinesla filmovému světu nezapomenutelná a nadčasová díla. Pokud jde o tento konkrétní film Purpurová barva, je to svým způsobem něco neokoukaného (co se týče Spielbergovy tvorby) a samotný film je v tuto chvíli alespoň pro mě unikátem v celé Spielbergově tvorbě. Možná i proto, že není tak známý jako třeba Schindlerův seznam, ale je podobně citlivý, hluboce emotivní, neúprosný, krutý ve vztahu ke svým postavám a zároveň velmi silně dojímající. Příběh, který skrývá opravdu obrovskou škálu emocí, psychologie, různých citových a životních rozpoložení člověka, dokázal Spielberg natočit s grácií, pozoruhodným citem pro detail a vynikající profilaci jednotlivých postav. Fenomenální Whoopi Goldberg a vývoj její postavy, který musíte jednoduše prožívat přímo s ní, zrovna tak jako všechny její strasti, ale i ty nejdrobnější radosti, je asi nejsilnějším atributem celého snímku. Pozoruhodný je i fakt, že díky propracovanosti příběhu a přesnému režijnímu vedení, je drtivá většina vedlejších postav podobně zajímavá a vytváří dohromady s hlavní dějovou linií velmi podrobný a (možná bych napsal i důvěryhodný – alespoň z pocitového hlediska) obrázek jedné velmi nelehké doby. Na druhou stranu mě zaujala skutečnost (a považuji to za další obrovský triumf tohoto filmu), že úděl některých postav (ne všech, ale některých) není přímo způsoben dobou a konkrétními represemi vůči konkrétním skupinám lidí, ale především lidskou povahou, jednáním jednotlivce a až pozoruhodně krutou schopností degradovat svůj protějšek až na samotnou hranici lidské důstojnosti. Typický „akademický“ film, který ale svou „akademičnost“ a uměleckost dokázal využít k nesmírně poutavému a strhujícímu vyprávění, jehož výpovědní hodnota je obrovská. (24.08.2011)

Takovej typicky oskarovej dojak. Pribeh sice sleduje osudy nekolika postav pres nekolik desetileti, ale v podstate se tu nic moc nedeje a neni tu zadnej vyraznejsi dej, vetsina postav tu je bud hodna nebo zla a samozrejme dojde na happy-end a kazda postava dostane, co zaslouzi. Nastesti ale Spielberg netlaci prilis na pilu, takze to zase neni nejaky ultimatni citovy vydirani a smutny nebo napinavy sceny se stridaj s tema odlehcenejsima, ve kterejch se vetsinou vyskytuje Danny Glover a spocivaj v tom, ze neco neumi. Navic je film paradne natocenej, takze ani nezacne nikdy nudit a je tu skvely herecky obsazeni. Vsemu samozrejme vevodi Whoopi, ktera podava asi zivotni vykon. Navic hlavni postavu hraje az v momente, kdy uz je se vsim tak nak smirena a bere to s nadhledem, precejen prvni pulhodinku je Celie jeste takova pitomoucka a hraje ji Desreta Jackson. Akorat teda nevim, ne ze by Whoopi byla nejak pekna, ale vsichni tu jsou hotovy z toho, jak je desne seredna, ale to bych zas nerek. Z dalsich postav samozrejme musim zminit Glovera, kterej taky podava jeden ze svejch nej vykonu. Pak uz me jen asi prekvapila ucast Fishburnea, kterej se tady jeste v titulcich jmenuje Larry a je skoda, ze nema vic prostoru. No a jelikoz se film odehrava na plose nakejch 40 let, bylo samozrejme nutny udelat starnuti postav, to se povedlo na vybornou, ale prislo mi, ze obcas starnou dost pomalu a obcas naopak dost rychle. Takze celkove skvele natoceny a zahrany drama, ale na 5* to nebude. (21.03.2009)

Ne, nežeru to. I přes výbornou Whoopi, moc hezkou kameru a songy s pěveckými výkony, které mi sevřely hrdlo. Dotěrný, širokým masám poplatný režisérův rukopis je snesitelný v dramatických okamžicích (pokud nesklouzne k plytkému patosu a sladkým dětským tvářičkám). Co mě ale naprosto odpuzuje, jsou jako vždy scény, ve kterých se Spielberg pokouší o vtip, který je plytký, takřka pubescentní. Dějová linka zmateně krouží kolem epizod bez nějaké silnější návaznosti a gradace, silné scény visí v naprosté prázdnotě, divák je dojat, ale vlastně neví proč, režisér ho konfrontuje pouze se srdceryvným výjevem, ale neobtěžuje se dodat k němu nějaké souvislé podklady, bázi. Natočit dlouhatánské dvě a půl hodiny obrazů lidského příkoří a nepřidat k nim žádnou pointu nebo hlubší poslání - to dokáže jen pravý mistr. (07.02.2011)

Z mého pohledu jeden z méně úspěšných Spielbergových humánních projektů. Napřed to nejhorší: závěr je šíleně natažený a přecukrovaný. Má to reálný základ ve faktu, že na stáří se člověk stává pokornějším a smířlivějším, ale jednak ne každému je takové prozření dopřáno, a jednak až taková selanka to zase není. --- Jinak je to dobré a zajímavé. Životní příběh jedné černošky z Georgie (nebo Severní Karolíny, ve filmu jsou odkazy na obě místa) od začátku do třicátých let 20. století. Otázka rasové diskriminace s výjimkou jedné scény zůstává v pozadí. Je to spíše o bídě a surovosti, kterou si černoši přivezli nejspíš už z Afriky a v Americe dosud neměli dost času a příležitostí se z ní vymanit. Hrozné, a nevím nevím, zdali bych si v té době a na tom místě přál, aby mí černí spoluobčané bez překážek vykonávali své volební právo. --- Ve srovnání s nedávno viděným Taylorovým The Help je tohle vyprávění nekonečně realističtější a hodnotnější. Při vší hrůze vidíme, že černoši mohli mít majetek, mohli si vydělat, někteří docela prosperovali, a jakýsi pokrok pozvolna dorazil i k těm méně přičinlivým. Politická práva ovšem neměli, ale když to porovnám, jejich šance na důstojnou existenci byly přecejen vyšší, než jaké měli moji rodiče za Husáka. Nemyslete si, velmi mnozí to měli tak neodčinitelně kádrově polepené, že změnit barvu kůže - tedy vstoupit do partaje - nemohli o nic snadněji, než ti černoši. A velmi často to nebyli ti nejzabedněnější a nejhrubější mezi námi, nýbrž zrovna naopak. --- To srovnání mě jen tak napadlo, když ke mně dorazila zpráva o úspěchu Purpurové třešničkové partaje v posledních volbách. Někdo se negrem narodil, a jiný jím zkrátka chce být. (11.11.2012)