Divoká srdce

Československý film obsahující dva příběhy věnované dvěma historickým osobnostem, a sice ruskému básníkovi a prozaikovi A. S. Puškinovi (1799-1837) a italskému spisovateli a dobrodruhovi G. Casanovovi (1725-1798). Společné téma obou příběhů byly kruté střelné souboje těchto osob s jejich protivníky resp. vyzyvateli. První příběh se jmenoval Dlužný výstřel a popisoval konec životní cesty slavného ruského básníka. Druhý příběh nesl jméno Divoký páv a celkem nesourodě a neuspořádaně vyprávěl o životě italského dobrodruha, který svůj život zakončil jako knihovník na hradě Duchcově. Možná proto, že snímek J. Soukupa se zabývá především oněmi duely, ani jeden z nabídnutých příběhů mě nezaujal, přičemž ten Casanovův byl vyloženě slabý. Vynechám tedy v tomto případě zbytečný popis děje a pokusím se aspoň vyjmenovat herce, kteří v tomto nepovedeném filmu účinkovali. Ústřední postavy ztvárnili M. Vašut a B. Rösner, přičemž pouze B. Rösner vyšel ze svého duelu vítězně. Ve vedlejších rolích se první povídce objevil L. Vaculík, J. Bartoška, K. Greif, M. Kuklová, Z. Adamovská či K. Augusta. V druhé, ještě méně zdařilé části vystupoval budoucí moderátor J. Vávra, zpěvačka na začátku kariéry L. Bílá, A. Procházka jako nikdo menší než W. A. Mozart či Z. Kocúriková. Tento nezábavný a nudný experiment považuji z jeden z nejhorších počinů kontroverzního režiséra rozporuplných komedií. (05.02.2021)

Pokud si odmyslíme Soukupa jako otce normalizačního filmu pro teenagery, můžeme v jeho filmografii najít celou řadu zajímavých prací. Soukup se dokázal vkusně popasovat s Arbesem, Puškinem i Casanovou. A to věru není málo. Líbil by se mi původní nápad realizovat volný cyklus historických soubojů (na způsob Slavných historek zbojnických), ale i pouhé dvě povídky spojené v Divoká srdce jsou velmi dobré. Pro diváka, který si v Puškinovi pravidelně nečte, může být překvapivé, jak odlišná původní povídka je a jak z ní bylo možné vykřesat jedny z nejlepších výkonů herců dnes slabší úrovně (Adamovská, Kuklová, Vaculík, Bartoška, Vašut). V druhé půli kraluje rafinovaně požitkářský Boris Rösner jako prášilovský Casanova a já se kochám. Člověk žasne, odborník se diví, ale mezi pikantními dívkami jsou i takové jako Bílá, Chytrová nebo Kretschmerová či Sajfertová a funguje to na výbornou. Pozdní éra spolupráce FSB a Wiesbadenu je zkrátka moc fajn. (27.03.2017)

Povedená historická záležitost, kde je hlavní motiv souboj na pistole, včetně řádné, čestné průpravy podle náležitých pravidel a minimálně v první povídce (o Puškinovi), kde se proplétá realita a jedno Puškinových děl, je to velmi, ale velmi povedené a mající náležitou atmosféru (která mi několikrát připomněla starší Supeře aka Duellists od Ridleyho Scotta) a k tomu je to podpořeno velmi slušnými výkony a démonickým pohledem oknírovaného Jiřího Bartošky. Neskutečně povedené a samo o sobě by to stálo za pět hvězd. Druhá povídka je bohužel slabší, věnuje se zlehka života Gicacoma Casanovy a onen souboj je tam jen tak mimochodem a mnohem víc se děj soustředí na pár výstřižků z Casanovova života a jediné, na čem to stojí, je pár odhalených prsou (technicky vzato nikoliv pár, alébrž několik párů) a hlavně Boris Rösner, který si uhraje svoje i když holí hrozí nebohému pávu. (24.10.2017)

Jaroslav Soukup se pokusil o historické drama 19. století ve dvou různých povídkách ( vysoubojený rozervanec Puškin a ženami zneužitý Casanova ) spojených v jeden film. Obsazení je tedy hodně bohaté ( dokonce se mihne i Lucie Bílá nebo Mariana Slováková z Discopříběhu ) atmosféra dobrá, kostýmy a lokace fajn, kamera solidní a stejně je výsledkem jen jakýsi pokus, který mi byl sympatický, ale jako filmový zážitek dneska slabý. (03.01.2020)

Obsahem prázdné, ale díky formě, dialogům, hercům a poselství mě příběhy soubojů neskutečně bavily. Soukupovi se povedlo usměrnit i Marka Vašuta a jakkoliv nevěrohodně může na první pohled vyznít jeho role Puškina, brzy jsem zjistil, že to bylo mnohem lepší než jsem čekal. Smrti nedbalý Vaculík proti zádumčivému Bartoškovi je z toho nejzajímavější duel a hezky ukazuje, jak se přístup duelanta změní v okamžiku, kdy získá důvod proč žít. Souboj Puškina se odehrává právě ve stínu jeho díla, což je velmi hezký odkaz na to, jak dílo Puškina přetrvává dlouho po jeho smrti. Příběh Casanovy s Borisem Rösnerem se na konci stane nečekaně brutálním a kritickým k době, kdy dané slovo mělo větší váhu než zdraví a život. (02.02.2021)