Smuteční slavnost

Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. (16.10.2011)

Zdá se, že součástí úspěchu filmu je i jeho použitá černobílá podoba. Strohost a malířskost některých klíčových scén (asi nejvýrazněji v případě otevřené rakve s pozůstatky zesnulého) zřejmě nikoliv náhodně symbolizuje i dobu - kolektivizaci i stabilizaci let šedesátých na malém jihočeském okresním městě. Obrazy devastace a zmaru, které jsme zvyklí spojovat spíše s pohraničními územími, tento nevábný obraz jen dále dokreslují. Pohled do světa stále trvajících vesnických tradic, téměř nedotčených nedobrovolnou tzv. kolektivizací, vyznívá jako krutá, nemilosrdná obžaloba režimu. Oproti VŠEM DOBRÝM RODÁKŮM, rozmáchlým svým pohledem do historie celého poválečného dvacetiletí, je SLAVNOST mikrosondou do "malého" okresního světa, pohledem do tváří i osudů lidí, kteří se vzájemně znají po desetiletí. Tehdy herečka královéhradeckého Klicperova divadla Jaroslava Tichá kreslí svou tělesně postiženou selku jako introvertní ženu, která sobě ani jiným neukazuje slabost. Teprve slzy v závěru filmu naznačují, že i tato navenek robustní, silná žena je uvnitř křehkou, snadno zranitelnou bytostí. Předností SLAVNOSTI je i neschematické pojetí nomenklaturního světa místních funkcionářů. I teď, dvacet let po jeho obnovené a vlastně opožděné premiéře je zřejmé, proč si toto pozoruhodné dílo i nadále zachovává svou básnickou sílu a podmanivost. (22.11.2010)

Film s velmi zajímavou atmosférou a dokonalým Josefem Somrem. Jeden z nejlepších českých filmů o 50. letech a postoji k nim v letech 60. ...běžnému diváku by ale mohl připadat trochu nudný. ***** / / 10. 3. 2015: Po deseti letech druhé podívání. Film se především formálně nevyrovná průměrným filmům nové vlny. Mnohem slabší odvar Žertu, ve všech směrech, kromě Somra. (15.04.2005)

Komunistům se nelíbily některé filmy ze dvou důvodů. Buď nějak kritizovaly komunistický systém. Druhá varianta ukazuje, že systém tvoří především lidé. Komunistické kurvy. A to je případ Smuteční slavnosti, kde se ukazuje jako v málokterém filmu, co to bylo za svině. Komanči se báli některých lidí, s těmi ale uměli zatočit. Paradoxní problém je ale ten, že mrtvý rebelant může být horší než ten živý ... (13.07.2011)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)