Invaze lupičů těl

Na sci-fi horor z padesátých let je to fakt pecka. Atmosférická, s rozumnou stopáži, působivými scénami a obstojným vedením děje. Dokonce se to i rozjede poměrně rychle, takže nemám moc co vyčítat. Když to ale srovnám s remakem ze sedmdesátek, nedokázal bych říct, která verze je lepší - remake je sice utahanější, ale zato napínavější a některými scénami znepokojivější, ale originál je kratší, sice taky atmosférický, ale ne tak napínavý a znepokojivý. Každá verze má své pro a proti, ale v hodnocení je prostě vidím na stejno. Každopádně za zhlédnutí stojí obě verze a ani jedna není špatná. Akorát tahle má maličko optimističtější konec než remake. EDIT: Po druhém zhlédnutí jsem vůbec neměl klidné spaní, jelikož jsem se sám sebe ptal, co se stane, když Miles usne. Jestli to stejné, co Becky, tak je lidstvo ztraceno tak jako tak. Mám sto chutí tomu dát plný počet. Silné 4* (08.06.2020)

Jako popcornová 50ková guilty pleasure záležitost funguje Invaze lupičů těl na jedničku, při serióznějším pohledu je to bohužel spíš na facepalm. Z pohledu dneška natočil Siegel muzejní artefakt, který dokonale zakonzervoval dobu plnou paranoidního strachu z rudé invaze a snahu filmového průmyslu zakamuflovat průhlednou politickou agitku za hororové scífko. Film se tak stává dokonalou esencí všeho, co bylo na amerických 50. letech (ne)přirozené. Tvůrčí prkennost čpí snad z každého momentu (režijní vedení, herci, scénář) a vše je impozantním způsobem naivní. Je neskutečné, co bylo pro tehdejší dobu prototypem seriózního filmu. Bavil jsem se náramně, leč tam, kde to tvůrci rozhodně nezamýšleli. 4/10 (08.05.2018)

Snímek, který kdysi přišel s neokoukanou a originální myšlenkou, od které se v budoucnu odrazilo mnoho kvalitních snímků. I když pár scén dokáže vyvolat nepříjemný pocit i dnes, horor už ale film moc nepřipomíná. Spíše napínavý thriller s poměrně slušnými hereckými výkony a tempem vyprávění. V době vzniku to asi byla bomba, dnes už je potřeba přistupovat k Invazi s menší dávkou nadhledu a shovívavosti. Jak už to tak u starších hororů bývá... (26.01.2008)

Temné, znepokojivé a depresivní. A po pravdě řečeno, ani konec mě moc neuklidnil. Vedle neskutečné atmosféry, která houstne po solidně velkých kapkách, mi je celkem fuk, jakou krizi západního bílého muže Jack Finney prožíval, když knížku psal. Protože tento příběh mě vzal, hodil do ždímačky a 80 minut ze mě ždímal a ždímal veškerý dobrý pocit, náladu, radost i emoce. A když mě nakonec vyplivl zpět, chtělo to dvě cigára na balkoně, než jsem se dostal k psaní tohoto komentáře. Ano, zapůsobilo to na mě. Jasně, samotný úvod je lehce naivní, druhá polovina je spíš nervy drásající akce než hrůza a tajemno, ale určité konkrétní děsivé scény podbarvené jednoduchou, ale sugestivní hudbou dopadají jako rány kladivem na kovadlinu. Nakonec, u kolika filmů z 50. let se vám stane, že byste cítili příjemné mrazení v zádech snad polovinu filmu? Já vím o jen jednom. O tomhle. (28.03.2014)

USA jsou považovány za zemi zaslíbenou science fiction a zlatá éra americké sci-fi literatury 30. a 40. let 20. století našla své pokračování ve filmovém průmyslu, kde se počátkem 50. let vyrojila řada béčkových filmů, co parazitovaly na dobové hysterii ohledně létajících talířů a mimozemského vpádu na matičku Zemi. Invaze lupičů těl představuje v rámci téhle produkce jeden z vrcholů žánru, i po letech zůstává tento film působivý a plně použitelný. Je to proto, že se Don Siegel nesoustředil na efekty a kulisy, které už po pár letech obvykle zastarají, ale na paranoiu hrdiny, který dřív než ostatní pochopí, že čelí smrtelnému ohrožení, ale neví, jak ho zastavit. Kamera je celou dobu soustředěná na hlavní postavu - zachycuje její vzrůstající nervozitu, strach, bolest a vyčerpání. Ten film je o zoufalství člověka, který ví, že ztrácí nejbližší. Siegelův snímek má dvě interpretace - ta první, častější, tvrdí, že snímek je obrazem paranoie období studené války a strachu z postupujícího komunismu s jeho uniformitou a masovostí. Menšina zastává názor, že Don Siegel jednoduše kritizoval úpadek tradičního amerického individualismu a vznik konformní společnosti, kde názor a hodnotový žebříček vytvářejí masová média a státní instituce. Osobně mám radši remake Philipa Kaufmana z roku 1977, který nemá tu béčkovou patinu 50. let a disponuje vyrovnanější a výraznější hereckou sestavou. Celkový dojem: 75 %. (11.09.2014)