Bijitâ Q
Visitor Q
Obsahy(1)
Takashi Miike si mezinárodní proslulost získal bizarně násilnými filmy jako Konkurs či Ichi the Killer, ale jeho filmografie obsahuje příspěvky z takřka všech filmových kategorií od kriminálek přes muzikály až po artfilmy. Solitérní tvůrce každoročně podle cizích scénářů natočí čtyři až pět zakázkových snímků, kterým dává nezaměnitelný styl. Miikeho tvůrčí rukopis se vyznačuje svobodomyslnou interpretací scénářů a hravým přístupem k žánrům i schématům. Visitor Q je jeho černohumorný a bláznivý, ale současně maximálně procítěný příspěvek do série filmů se zastřešujícím tématem opravdová láska, který představuje osobitou prafrázi na typické japonské filmy, kde členové disfunkčních rodin hledají cestu ke vzájemnému soužití. Zdejší hrdinové dojdou rodinné idyly přes incest, prostituci, drogy, šikanu, nevěru, nekrofilii a vraždu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (89)
„Visitor Q“ má nějakou základní dějovou linii, především je vidět, že postavy se určitým způsobem vyvíjejí, ale ve skutečnosti je to jen sled scének z života této rodiny. Sledujeme, jak otec pozoruje vlastního syna, který je mlácen, jak matka mačká vlastní bradavky, aby z nich stříkalo mléko, jak si to otec rozdá s mrtvolou a ono to nedopadne. Ne, vidím v tom ten vtip, tu snahu, ale tohle je mě přece jen moc ujeté a vlastně o ničem. ()
"Mysterium života je neuvěřitelné. Dokonce i mrtvola může zvlhnout!" Rodina musí držet pohromadě. Všechno zlé je pro něco dobré. Spokojenost jednotlivce - spokojenost kolektivu. Lidské štěstí kráčí spletitými cestičkami. Rigor Mortis je svině. To je jen několik poselství, která jsem z filmu pochytil. Kromě silné pocty síle mateřství (ten závěr za doprovodu hrozně hezké písničky je, navzdory své bizarnosti, neskutečně silný). Jak je film jistou dobu dost nepříjemně hnusný, tak je pak zase třeskutě zábavný. Např. otec je totální magor, ale v tom velmi zábavném pojetí. Faktem ale je, že jsem to čekal trošku šílenější. Co mi však již během sledování tak i po něm vrtalo hlavou nejvíce, bylo zdalipak dostal mikrofonista vynadáno za to, že pořád strkal ten mikrofon do záběru. ()
Miike je ďábel. Obzvláště ve srovnání s filmem Happiness of Katakuris je tu vidět jeho génius. Jak dokáže jít (v obou případech naprosto odlišným způsobem) až na dřeň tématu rodinky hledající štěstí. Zároveň zkoumání naprosto vážných sociálních témat (byť to tak na první pohled ale vůbec nevypadá), a přitom naprostá destrukce mezí toho, co se ve filmu "beztrestně" může. ()
Takashi Miikeho bych nazval genialní úchyl, jak ho můžou napadnout ty podivné scény nad tím mi zůstává jen rozum stát. Tento snímek mě určitě nenechal na pochybách, že se bez okolků můžu podívat na jakékoliv jeho dílo a nebude to odpad. Doufám, že tato rodinka nebude žít v mém sousedství, ale rád se na jejich "dobrodružství" podívám znova. ()
Plagiát Pasoliniho TEOREMY, který nejen vykrádá, ale myšlenky originálu interpretuje naprosto scestně a nepřesně. Zapomeňte na nábožensko-filozofický podtext TEOREMY; Miike se zmůže tak maximálně na několik nechutností, postavy jeho filmu jsou psychologicky nevěrohodné a neprocházejí žádným vývojem. Násilí zde zobrazované se jen tak nevidí – jeho míra mě natolik šokovala (pozitivně i negativně), že celkový dojem nakonec nezůstal až tak negativní. Jinak ale v podstatě zbytečný film. ()
Galerie (4)
Photo © CineRocket
Reklama