Vetřelec

S oblibou se tvrdívá, že nejvíce se v hororových filmech bojíme toho, co nevidíme. Ve Vetřelci navíc to, co nevidíme, ani neznáme. Proti upírům platí česnek, svěcená voda a dřevěný kolík. Co ale dělat s monstrem z vesmíru? Vesmír dal tvůrcům možnost rozvinout hrůznou fantazii směry do dálav do té doby netušených. Angažovat pro tvorbu podoby vetřelce Gigera bylo logické, jeho obrazy nikdy nedýchaly pozitivní atmosférou. Za to tvůrcům patří jeden dík. Druhý dík věnuji za roli Ashe. (dále mohou následovat SPOILERy) V obvyklém hororu lidé obvykle ohrožují jiné lidi svojí hloupostí, strachem či šílenstvím. Ash je jiný, systematický, dokonale, až děsivě a nelidsky racionální. Však taky není člověkem. A přece se asi mnoho diváků neubrání hodnotit ho lidskými standardy, a to ani ve scéně, ve které už je zobrazen jako věc, jako rozbitá věc. Třetí dík budiž dán za prostředí kosmické lodi. Jednoznačně vymezený prostor, který má pevně dané hranice, z něhož není úniku, v němž nemá smysl bušit na dveře a křičet:"Pusťte mě ven!" Protože ve vesmíru přece nikdo váš křik neuslyší. Tento prostor musíte sdílet s Něčím Velmi Nebezpečným. Nejsem příznivec hororů, ale Scottův Vetřelec si své místo v mojí dutině břišní vybojoval. (29.10.2007)

Po sedmi letech jsem si film, kvůli kterému se o film jako takový začal zajímat, pustil znovu. Překvapilo mě, že za ta léta neztratil nic ze své působivosti. Snad jenom to, že ony legendární momenty si pamatuji až dostatečně živě na to, aby mě dokázaly nějak vyděsit, či napnout. Ale toť čistě subjektivní pocit, protože Scottova promyšlená režie, ve které dokonale ždíme všechny podstatné prvky – chladnou výpravu kosmické lodi, hru světel a stínů, Goldsmithovu hudbu, racionální posádku a v neposlední řadě legendárního nezvaného hosta, dokáže i po letech uchvacovat. Dnešní generaci (mých současníků), pro které se filmová hrůza vyrábí formou vřískajících teenagerů a remaků asijských bubáků, už tenhle vesmírný opus zřejmě nic neřekne, ale za ta léta už není podstatné co, ale jak! Bez kapky nostalgie, s plným vědomím ‚stárnutí‘, bez debat stále strhující pecka. (21.02.2009)

Atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. To je celá ta věda. H. R. Giger poprvé předvádí své mistrovské biomechanoidní dítko a všichni jsou z něj úplně mrtví...strachy, samozřejmě... A začíná zde i série androidních "bijců", jejichž jména shodou okolností po jednotlivých dílech začínají A, B, C:) Ian Holm je jako Ash co do vztahu k lidem chodícím ekvivalentem HALa, nezdá se vám? Navíc miluju tu dobovou představu, že správný superpočítač musí mít tisíce blikajících kontrolek a vydávat dvacet různých druhů vrčení, bzučení a skřípání:) Prostě klasická a historická stovka. PS: to oli.G: t hlášku o dětství můžou používat ti, jejichž dětství už skončilo;) (23.03.2003)

,,OBCHODNÍ VLEČNÁ LOĎ NOSTROMO, POSÁDKA 7, NÁKLAD: RAFINÉRIE NA ZPRACOVÁNÍ 20 000 TUN RUDY, KURZ: NÁVRAT NA ZEM“....... /// Příběh asi znají všichni. Co se děje v kosmické lodi poté, co ,,matka" probudí posádku v půli cesty a změní trasu, protože zachytila záhadné vysílání, není třeba rozebírat. Sci-Fi, který nezestárne? Příchod vetřelce mezi ostatní bude pořád efektní. Atmosféru v lodi, kterou tvoří ticho, kroky a záběry kamery mají rádi všichni příznivci hororů. Příběh mě drží v napětí – prostě tu fungujou všechny ty filmový věci, jako je scénář, herci, kamera. Ridley Scott nám tak ústy Ripleyové neustále vzkazuje: ,,PŘEVEZLA JSEM TĚ TY HAJZLE!“ (05.04.2006)

Scottovi se nedá upřít režijní zdatnost a cit pro jedinečnou děsivou atmosféru, ale po tolika letech už to nepůsobí zase tak děsivě jak před deseti, dvaceti lety. Originální scénář, skvělí herci a výtečná režie, depresivní hudba a skvělá ďábelská atmosféra. Přednost dám ovšem militantnímu Cameronovi (01.11.2003)