Víly z Inisherinu

Tak to máme na střídačku. Zatímco V Bruggách jsem opěvoval, Sedm psychopatů mě docela dost minulo, abych byl následně unešený z originálního příběhu pojednávajícím o Třech billboardech kousek za Ebbingem. A teď zase sešup dolů. Ostatně i v jednom zapadákově Frances McDormand vyřešila problém (ale tehdy problémem opravdu byl) svérázným způsobem, který zařídil pestré události následujících dní. Bylo to vyzrálé, vypointované, výtečně zahrané. Víly z Inisherinu splňují bohužel asi jen to poslední. Režisér a scénárista Martin McDonagh znovu oslovil osvědčené duo Colin Farrell a Brendan Gleeson, poslal je na zapadlý irský ostrov a vymyslel komorní příběh o rozpadu jednoho letitého přátelství. První desítky minut jsou moc fajn. Pár let po první světové válce, větrné Irsko, kamenité cesty, které vedou k pintě piva, u kterého se scházejí lidé, kteří se znají celý život. Málomluvný a přemýšlivý milovník hudby a umění vůbec i ukecaný a dobrosrdečný prosťáček, který si kromě sestry rozumí i se svým domácím mazlíčkem – oslicí. První druhému naznačí, že čas plyne zatraceně rychle a on nehodlá zbytek života strávit u prostých řečí nad sklenkou whisky. Kamarád mu přitom nic neudělal, nijak se ho nedotkl. Prostě to tak cítí. A to tak silně, že klidně přistoupí k sebemrzačení (přitom právě díky prstům vůbec může tvořit). Komické i smutné. A divácky nejméně vděčný McDonaghův film. Kdo neuteče, ten se zblázní. Dialogy jsou solidně zapracované do (nepříliš dějového) příběhu, ale ten se začne sypat. Beznaděj, zoufalství, pýcha a činy, které nelze vzít zpátky. Zraněné ego si představuju jinak. Že jde o tvrdohlavé Iry, mě těžko uspokojí. Otázky podobenství, že na pevnině probíhá občanská válka a oni stejně absurdními boji na izolovaném ostrově ničí sami sebe, mě také neuspokojují. Hloubce činů obou hrdinů jsem prostě nevěřil, jejich kroky byly až příliš svérázné a divné. I vedlejší postavy nakonec neuspokojí: jedna zmizí na pevninu, ale ač sečtělá, divák si k ní nevytvoří hlubší vztah, další zemře, ale ve výsledku je to to samé. A klání o největšího idiota na ostrově nakonec nemá vítěze. (30.12.2022)

Jednoduchá zápletka so surovými pasážami, no na záver ostane len pocit zo zvláštnosti a divné tušenie, že ani autor nevedel, čo chce tým povedať. Ostalo však vysvetlenie, prečo toľko Írov odišlo do Ameriky. Nebol to len hlad a Angličania, ale keď takto vyzeral život na írskom vidieku, kde si pre každú prkotinu odrežete prst, tak jediná záchrana bolo nastúpiť na parník a dúfať, že neskončí ako Titanic. (03.01.2023)

Nejvíc Irský film ever. Ale je to jako všechny ostatní filmy McDonagha - nenudí, zaujme, po skončení to  opravdu hezky zraje, ale nikdy už nepocítím chuť si film pustit znovu.  Z Billboardů si po letech pamatuju už jen impersivní herectví u hlavních charakterů, o Banshees bude obávám se platit úplně to samé. (25.01.2023)

Už jen kvůli skvělému, nezapomenutelnému Barrymu Keoghanovi stojí Víly za shlédnutí. Mě tohle zaujalo, bavilo, dotklo se mě to až nečekaně, však že by za to mohl Farrell sebrat Oscara, je podle mě blbost. Je fakt, že se herecky mimořádně překonal, že větší nasazení už z něho někdo někdy těžko vyrazí, pokud to ale srovnáme s výkony všelijakých Nicholsonů, Ledgerů nebo Rushů, nedejďáble Hanksů, Hoffmanů či vypitých Cageů, ůůúú, tady se jeden nad nominací rychle poškrábe rozpačitě za uchem. (30.01.2023)

// Přímočarý, přesto ne moc vstřícný film o dvou irských kamarádech, kteří přestali být kamarády. McDonagh se vytáhnul s dalším skvělým scénářem a Colin Farrell i Brendan Gleeson ve svých rolích excelují. Cestu k diváckým srdíčkům bude tenhle film mít ale na rozdíl předchozí tvorby režiséra o něco těžší. Šanci byste mu ale měli dát tak či tak. Víc v recenzi. 8/10 (27.01.2023)