Candyman

Nadšenie z novodobého pokračovania ma prinútilo pozrieť si pôvodný film. Jediným plusom je Virginia Madsen, ktorá kombinovala sexy vzhľad a herecké schopnosti, čo je v hororovom svete niečo naozaj bonusové. Na prvú dobrú mňa napadne, ako ďalší vhodný príklad, Naomi Watts a Kruh. Candyman z roku 1992 nemá ani zďaleka tak vymazlený vizuál ako pokračovanie. Čo však majú oba filmy spoločné? Ani jeden nevzbudzuje strach. Candyman 2001 je skvelo vyzerajúca strašidelná báchorka, Candyman 1992 je psycho drama s nadprirodzenou nadstavbou, ktoré z dnešného pohľadu je dávno za zenitom. Vykašlite sa na originál a skočte hneď na pokračovanie. To Vám všetky dôležité udalosti prerozpráva a prsia Virginie si dohľadáte cez Google. (26.09.2021)

Tenhle film jsem si ještě z 90. let ze shlédnutí v kině pamatoval jako mrazivý, děsivý snímek. Musím říct, že když jsem ho viděl teď na DVD, byl jsem docela zklamán. Prostě jsem se v průběhu filmu s výjimkou začátku prakticky nebál. Triky jsou místy až směšné (např. létající candyman) - filmu by bývalo pomohlo, kdyby se tam on samotný objevoval co nejméně a zůstal jako skrytá hrozba. Druhá věc je, že film má poměrně dost hluchých míst. Naopak co mně dostalo poměrně silně, je kombinace dlouhých záběrů na ghetto v kombinaci s hudbou P. Glasse - u toho opravdu mrazí. (30.04.2007)

Vždy som obdivoval keď sa niekomu podarilo spojiť pár závadne, diametrálne odlišných rovín, ktoré často horrory predstavujú. Horrorovo-rozprávkovú a skutočnosť a ich spojenie, keď sa bájny príbeh mení v realitu. Tu ale nie je čo obdivovať. Naivný príbeh o odhaľovaní rozprávačky, ktorá sa zdá byť strašideľnou, navyše s chabými hercami. Koniec, snahu o netuctovú líniu, hromový hlas Tonyho Todda, pár ľakačiek a tie nechutné včely hodnotím pozitívne. 45%. (08.11.2007)

Špinavá atmosféra americkej Petržalky kdesi v Chicagu či New Orleans je natoľko odporná (navyše doplnená 90s grungeovým pachom), že dostatočne znechucuje celý film. Príliš pozvoľné, príliš komorné, málo magické. Clive Barker nie je moja šálka kávy, jeho fascinácia násilím ma necháva chladným. No ak by celý film vyzeral ako posledná scéna, nebol by som proti. Ale musím oceniť nádhernú hudbu! (27.11.2010)

Meta horor na téma městských legend, který se sám stal městskou legendou. Stejně jako ve svém úchvatném debutu, přízračném filmu o dospívání "Paperhouse", propojuje režisér Bernard Rose světy reality a fikce pohlcující atmosférou. Ovšem v zájmu provázanosti obou sfér zde není žádná jasná hranice mezi nimi. "Candyman" je jedním z nejlepších hororů nejen devadesátých let proto, že se zcela vymyká obvyklé žánrové produkci, což je dílem právě Roseho svrchovaně koncepčního zpracování. Režisér a scenárista v jedné osobě zásadně rozvíjí původní ideu Barkerovy povídky a dává nám nahlédnout zvenčí na střípky spletitého světa, které spolu s hlavní hrdinkou napjatě probádáváme, až náhle zjistíme, že nás Candyman pohltil a zcela si podmanil. Bravurní gradace vyprávění a stylově precizní sugesce rozklížené reality za pomoci souhry kamery, výpravy a hudby dává dohromady horor, který ačkoli bývá řazen po bok klasických řezníků hororu jako Freddyho Krugera, má mnohem blíže spíš k podobně singulárním a mimoběžným fenoménům jako je "Jakubův žebřík". Oproti němu je Roseho výtvor dokonce stylově nuancovanější právě ve svém balancování na hraně reality a díky tomu také ambivalentnější, ačkoli současně zůstává žánrově ukotvenější a v souladu se svým tématem přízemnější, nebo lépe řečeno v tom dobrém slova smyslu lidovější. Prostě městská legenda, které se nejprve smějeme, myslíme si, že si ji můžeme přivlastnit a analyzovat, jenže pak náhle zjistíme, že se bojíme jít sami na záchod a vyhýbáme se pohledu do zrcadla. (31.05.2020)