Soud nad českou cestou

Strašlivě napsané, zrežírované, zahrané, sestříhané. Soudní proces, kterej celej trvá v reálným čase hodinu. Kdo by tu odpornost potřeboval dostat z hlavy, tak mně pomohlo toto: https://www.youtube.com/watch?v=OWFBqiUgspg&t=165s (02.12.2019)

Možná je to spíš jakási forma reality show, bohužel bych k ní ale potřeboval brožuru s pravidly. Kdo a podle jakých kritérií vybíral porotce? A ti z nich, co ani nepromluvili, jsou němí? Ty čtyři hvězdičky nejsou za to, jak film vypadá (dost špatně), ale za otázky, které otevírá a nad kterými se pak divák má čas i sám zamyslet. Možná to chtělo ubrat trochu prostoru hercům a přidat porotcům, ale jinak to bylo docela myšlenkově podnětné. (20.11.2019)

Film otevírá závažné otázky posledních 30 let a představuje velmi dobrý výběr "svědků" i porotců jakožto mixu intelektuálů a pracujících. Problém je v samotném vedení procesu. Sice je vysvětleno, že jde o soud morální a neřídí se právními předpisy, ale přesto právník úpí nad nedodržováním elementárních procesních pravidel, kdy soudce rozvádí v průběhu jednání své úvahy a advokáti vkládají svědkům slova do úst. Bylo by podle mě mnohem vhodnější sehnat skutečného soudce a skutečné advokáty a nechat proces žít vlastním životem. Myslím, že by to nebylo složité a výsledek mohl být mnohem zajímavější, než mix skutečných výpovědí a sáhodlouhých patetických proslovů, které scénárista vložil hercům do úst. (22.11.2019)

Vojáci a policisté, nazdar! Spojení čerstvého objevu české televizní tvorby Ondřeje Gabriela (obdivuhodný scénář k Zachariášovu Bez vědomí) a Roberta Sedláčka, režiséra se zjevnou zálibou v historických tématech, nese zajímavé plody. Zatímco ten druhý se snaží ukázněně nehodnotit resp. hodnotit vyváženě, ten první pro příkré stanovisko daleko možná nejde. Na záměru 30 let svobody soudit se ale zjevně shodli a je to zajímavý nápad. Jestli něco současná debata o nejnedávnější minulosti a potažmo přítomnosti fatálně postrádá, je to kultivovaný formát, jenž soudní síň s arbitry v osobách soudce a poroty, a za dodržování pravidel dialogu spolehlivě zajišťují. Dávný, živý rituál produkce pravdy vnáší do rozdělené společnosti tolik potřebný nadhled a výsledek je mile střízlivý, byť se s ním jako v případě jakéhokoliv jiného rozsudku nemusí každý ztotožnit. Rubem relace je zpracování. To je rozpolceno mezi vabank a la Hříchy pro pátera Knoxe (asi nebylo času víc než na jednu klapku) a kultivovanější formu Událostí, komentářů, s výměnou názorů členů poroty a svědků. Trapný dojem z mísení poloh dosti výrazných herců (Švehlík, Míčová, Bambušík) s výkony neherců bez předepsaného textu působí samozřejmě uměle resp. neuměle. Za pokus podat co nejobjektivnější obrázek rozpolcenosti názorů na polistopadový vývoj to ale stálo a výsledek si divácký respekt zasluhuje- Všichni vinni...! / Nemáme se za co stydět... (15.12.2019)

Po cca hodině jsem už byla z toho množství slov tak unavená, že skoro ani nevím, jak to dopadlo... Každopádně zajímavý počin, ačkoli mě dost rušily formální aspekty procesu (i přesto, že už na začátku soudce prohlásil, že jde o soud morální a neřídí se obecnými procesními pravidly) a nejzajímavější mi přišly debaty odborníků z poroty. (15.03.2020)