Pařížské blues

Pařížské blues je prosycené úžasnou jazzovou muzikou Duke Ellingtona a příjemnou atmosférou pařížských ulic a parků let padesátých, resp. šedesátých. Mariin sklípek, v němž své muzikantské dovednosti předvádí trombonista Paul Newman a saxofonista Sidney Potier (zmínil bych však i kytaristy zvaného "Cikán"), je velmi útulné místo, ve kterém to po večerech žije právě díky výtečnému bandu. Jako pozounista amatér jsem byl potěšen výkony Paula Newmana, na němž bylo vidět, že vskutku absolvoval nějaké hodiny hry na pozoun, takže držení nástroje, postavení úst, tahání snižcem i dýchání bylo prakticky takové, jako má být. Pro někoho je to možná maličkost, ale já to považuji za docela důležité a v případě tohoto snímku jde tedy o velký klad. Velikým pozitivem je také rolička Louis Armstronga, který svůj prostor ve filmu využívá maximálně a je obrovským zpestřením. Romantická dějová linie mě bavila a nevadila mi ani její jednoduchost. Černobílé zpracování dává celému snímku patřičnou poetiku a atmosféru. Hodnotím slabšími 5*. (27.12.2011)

Do Paříže přijíždí americký jazzband pod vedením skvělého pozounisty a nadějného komponisty Rama Bowena (Paul Newman), jehož členem je mimojiné i černý saxofonista Eddie Cook (Sidney Poitier). Oba hlavní představitelé zanedlouho narazí na pár mladých Američanek Connie Lampson (Diahann Carroll) a Lillian Corning (Joanne Woodward), z nichž si každý vybere tu svou. Brzy mezi oběma novými páry začne docházet k neshodám, které se týkají především návratu do USA, po kterém touží Connie i Lillian. Avšak Ram s Eddiem jsou proti, Ram vidí slibně se rozvíjejí pařížské angažmá a Eddie se zase jako černoch cítí v Paříži mnohem více svobodnější než doma. Jedná se o nejlepší jazzový film, který jsem kdy viděl. Muzikantským vrcholem je jednoznačně dlouhá jam-session, které se jako hlavní postava zúčastní dokonce Wild Man Moore (Louis Armstrong!!!!!!!!). Hudbu pak složil sám božský Duke Ellington! (30.01.2005)

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo. 40/100 (15.09.2016)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)

Jazz bez akutní bolesti hlavy akceptuji výhradně ve filmech Woodyho Allena, zde mi sice přímo nerval uši, ale jelikož je film postaven pouze na něm a hereckých výkonech, sledování bylo poněkud úmorné. Mnozí kameramani (by) dokázali zachytit uhrančivou tvář Paříže lépe než Christian Matras. Mnozí režiséři (by) dokázali nanicovatý milostný trojúhelník vybavit ostřejšími ostruhami než Martin Ritt. Nemnozí herci by dokázali dva jazzmany střihnout s bravurou Newmana a Poitiera, kteří se v té době teprve drápali ke hvězdám, přesto jsou největším a, nepočítáme-li oslňující výstup Luise Armstronga, vlastně také jediným pádným argumentem pro zhlédnutí. Jestli před tímhle typem muziky taky raději držíte své sluchovody v uctivé vzdálenosti, nehleďte na jména herců a bez obav se nechte odradit samotným názvem. 45% (24.01.2008)