Šarlatán

Film, který lze za mnohé beze sporu pochválit (Trojanovo překonávající se herectví, atmosférotvorná kamera, silná, chvílemi až nervní hudba), bude jistě na místní poměry až nekriticky vynášen, přestože má pár slabin (místy strojenost, přepjatost, doslovnost), a přestože se především natajno dopouští min. jednoho zbytečného ošklivého faulu na divácích i na faktickém podkladu celého příběhu, který se jinak staví faktograficky věrným. **** Je to dáno tím, že scénárista Marek Epstein nedůvěřuje (dost možná právem) ani svým schopnostem, ani vnímavosti publika, což jsou jeho vlastní slova, a je hrubě nepokorný a necitlivý vůči jemně hořké dramatičnosti původního příběhu na to, aby si celý závěr (de facto ale polovinu filmu) proti skutečnosti násilně upravil, aby se mu to víc líbilo, aby se mu to lépe a snáze psalo a bylo to divácky víc sexy (parafrázuji, co sám trochu nechtěně prozradil v debatě po uvedení filmu ve Světozoru). Zatímco první polovina děje až úzkostlivě doslovně převádí na plátno všechno významné, oč se dalo v Mikoláškově vlastním životopise a dalších archiváliích zakopnout a tvůrci se zaklínají, že 80% ve filmu uvedených faktů je pravdivých, celá vrcholná záležitost s vykonstruovaným a ad absurdum hnaným procesem, jež dominuje druhé půli filmu a ústí v osudové rozhodnutí, je naopak vycucaná z prstu a nesmyslně vyhrocená (filmový příběh ústí na vodě postavenou plánovanou justiční vraždou postavenou tak na roveň vraždě Milady Horákové a dalších). *** Ve skutečnosti, jež nám Mikoláškovu osobu a život vykresluje mnohem pochopitelněji, byť jí vůbec neubírá na démoničnosti, s ním režim vedl poměrně otravný, ale ve své povaze mnohem banálnější, rafinovanější a pro běžný lid snáze politicky akceptovatelný spor o příživnictví, jímž oběma obviněným zničil osobní vztah i závěr života a kariéry mnohem spolehlivěji a aniž by riskoval, že z nich udělá obětní beránky a hrdiny a dopřeje jim tak nechtěně satisfakci. Kdyby se látky zhostil možná zkušenější, možná talentovanější a pokornější scénárista, mohl z toho být opravdu majstrštyk. *** Jak ale Marek Epstein příběh ohnul a nafoukl, aniž by to alespoň uvedl v závěrečném doslovu, působí to jako těžký lapsus - jednak to vnímavější diváky znalé historie nutně zarazí, protože takové nakládání s takovou osobou prostě neodpovídá mentalitě tehdejšího vypočítavého režimu, to bylo vyhrazeno konzistentním ideologickým škůdcům či neochvějným a morálně neuplatitelným lidem, kdežto Mikolášek s režimy ochotně kolaboroval, aby prosperoval a měl klid --- a právě tahle faustovská linie upsání se ďáblu, odtažení se od lidí, před níž ho instinktivně varovala bába Mühlbacherová, bylinkářka, která ho sama zaučila, tohle prospěchářské vycházení jak s fašisty, tak s komunisty jen proto, aby mohl uplatňovat svůj autistický talent, bohatnout na něm a udržet si tak od odstup všech těch obyčejných lidí, kterými pohrdal, kterých se štítil a kterým nerozuměl, které potřeboval právě jen proto, aby se mohl opájet a nad druhé povyšovat svým darem, svou mocí, udržet si distanc jako pán nad jejich zdravím, majitel obrovské vily, drahého auta, loajálního podvoleného společníka a poživatel ochranných konexí, svrchovaný vládce svého před zraky skrytého autoritářského a elitářského soukromí, právě tahle faustovská linie osobního odklonu a oddělení se od dobra, jež svým darem mohl působit, je ve skutečnosti na jeho osudu nejvíce fascinující a žádný pompézní uměle vyhrocený divadelní závěr, jaký potřeboval Marek Epstein, sama nepotřebuje ---, jednak to svou přepjatostí bije do očí a jednak by dobře scénáristicky zvládnutý proces s Mikoláškem a jeho asistentem obviněnými z příživnictví vydal na mnohem výživnější, jedovatější, přiléhavější a hořčí závěr, a především to takhle vrhá nebezpečně falešné nasvícení na skutečné vykonstruované procesy z padesátých let a maří a znesnadňuje to pochopení jejich pozadí a důvodů, proč a na kom se jich tehdejší režim ve skutečnosti dopouštěl, protože Mikolášek opravdu není typickou obětí a nemělo to v tomto smyslu být divákům podsouváno jako historický fakt. *** Ve filmu ani po něm mi to nedávalo smysl až do chvíle, kdy se Marek Epstein po premiéře na dotaz přiznal, že to jediné si celé vymyslel (a bylo signifikantní, jak bezelstně to z něj vypadlo, bez úcty k pravdivosti, s neotřesitelnou vírou, že v postfaktické době lze se vším beztrestně žonglovat na efekt, aby to bavilo, s vědomím, že otrlá dekadentní éra vyžaduje silnější šok, aby to s divákem ubaveným krimizprávami pohnulo, až to ve mně vyvolalo téměř smutný vztek). *** Není mi jasné, proč zrovna Agnieszka Holland na takovou zbytečnou a ožehavou úpravu historie přistoupila, připadá mi to stejně uhnuté, jako kdyby někdo dělal historicky poměrně věrný film o Janu Husovi, a místo aby ho poslal na hranici, mu nonšalantně třeba vyměřil doživotí nebo veřejně prospěšné práce s odůvodněním, že si to nebožátko dnešní divák lépe představí. *** Jinak samozřejmě za spoustu věcí chvála, i směrem ke scénáři, protože to byl opět Marek Epstein, kdo všechna objevená fakta pospojoval do narativní linky a onu rozporuplnou postavu démonického Mikoláška, který sice zázračně pomáhá lidem k přesným diagnózám, ale činí tak z ryze sobeckých důvodů, a zatímco jednou rukou léčí, druhou uvrhuje do záhuby nejen cizí lidi, ale i ty nejbližší, tak divákovi konkrétně a působivě zpřístupnil. Na tom, jak sugestivní celý příběh je, ale má nemenší podíl i to, jak psychopatickou postavu ztvárnili oba Trojanové, a zvlášť Trojan starší se tady opravdu několikrát doslova překonal, a také kamera a hudební podkresy. *~ (27.08.2020) (méně) (více)

Ne, Šarlatán není biografií Andreje Babiše! Autor námětu Martin Šulc se inspiroval životem svého vzdáleného příbuzného- léčitele Jana Mikoláška. Za scénářem poté stojí Marek Epstein (scenárista bravurních televizních filmů Osmy nebo Klece) a režii si vzala polská režisérka Agnieszka Holland, která se ale sama označuje za tak trochu za češku a už v roce 2013 byla strůjkyní parádní minisérie Hořící keř. A vzhledem k tomu, že je Holland režisérka, která se dostala i do Hollywoodu se jedná o jednu z nejzajímavějších evropských tvůrkyní a podobně jako u Hořícího keře se dá říct, že je Šarlatán velmi výrazným dílem současné evropské filmové tvorby, které má slušnou šanci se na zahraničních trzích neztratit a snad se nejlepším českým filmem (nejen) letošního roku. Důležitý je ten fakt, že nikdo neví jestli měl Jan Mikolášek skutečně nějaké nadpřirozené lékařské schopnosti nebo jestli šlo opravdu o šarlatána a velmi pravděpodobně odpověď nikdy nedostaneme. A díkybohu se u Šarlatána nepracuje reálně ani s jednou variantou a ve finále je tak na divákovi jaký bude mít k Mikoláškové zmíněnému speciálnímu nadání vztah. Díkybohu se ale povedlo z Jana Mikoláška udělat zajímavou a komplexní postavu, na kterou si vlastně uděláte názor těžko, protože je několikrát strůjcem velmi dobrých skutků a někdy zase velmi špatných skutků. Mikolášek opravdu není vyloženě sympatickým protagonistou, o to více je ale Mikolášek zajímavý a rozhodně ne černobílý. Ivan Trojan se vykupuje po tom filmu/věci zvané Bourák a opět dokazuje proč je brán za špičku mezi českými herci. Ivan Trojan rozhodně není člověkem bez charizmatu a i proto je jeho ztvárnění Mikoláška víceméně těžkým úkolem, přesto se mu ale povedlo Mikoláška naprosto bravurně ztvárnit a velmi snadno by mu člověk přál už jeho 7. Českého lva. Zatímco je ale Ivan víceméně sázka na jistotu, co se týče Josefa z rodu Trojanů jde o důkaz toho, že má Josef po tatínkovi talent zděděný hodně. Josef Trojan je výrazný vycházející český talent, který se rozhodně nemusí trápit tím, že by nadále musel žít ve stínu svého otce a srovnatelně jsou oba Trojanové naprosto parádní. Velmi dobře je poté obsazen také Mikoláškův asistent a milenec v podání Juraje Loje, pro kterého velmi pravděpodobně půjde o zlomovou roli a uvedl se velmi dobře a především se mu povedlo neztratit vedle Trojana. Mezi Trojanem a Lojem je poté vidět věrohodná homosexuální chemie a jde o jeden z těch životopisných snímků, který se s homosexualitou jeho protagonisty nedrží zkrátka a především se tedy skutečně nebojí dotknout se i drsnějších témat Mikoláškova života. Především ale opravdu platí, že díky účasti Agnieszky Holland vznikla ze Šarlatána velmi povedená, skvěle vypadající a dramaturgicky povedená záležitost, která velmi vyčuhuje oproti většině své lokální konkurence. Od Hořícího keře si Holland přivedla kameramana Martina Štrbu, který udělal ze Šarlatána vyloženě vizuálně nádherný snímek a celkově když si člověk projede i zbytek Štrbovy filmografie jako snímky Babí léto nebo Občanský průkaz tak jde za mně jasně o jednoho z nejlepších současných českých kameramanů společně s legendárním Vladimírem Smutným. Zároveň dorazil i dvorní skladatel Holland Antoni Komasa- Łazarkiewicz, jehož hudba sice není kdovíjak revoluční a ve finále její vlastně i celkem málo, přesto ale skvěle padne do libovolných částí a Łazarkiewicz rozhodně patří mezi nejzajímavější evropské hudební skladatele. Po dramaturgické stránce jde o opravdu téměř bezchybné dílo, protože film zvládne velmi bohatě pokrýt většinu zásadních události většina Mikoláškova života a nemá vyloženě hluchá a nesmyslná místa. Epsteinův scénář sice není doslovným přepisem Mikoláškova života (postava Juraje Loje vůbec neexistovala), přesto ale dle mně vznikl opravdu svižný a chvílemi dokonce skutečně vyloženě mrazivý. Všechny důležité pasáže Mikoláškova života film skutečně pokryje tak akorát: Jeho vztahy s rodinou, pobyt na vojně, vztah s jeho mentorkou, homosexuální vztah, následně se musí vyrovnávat s nacisty a následně poté s komunisty a i když je někdy Mikolášek ve filmu vyložené hovado tak se pořád ukáže, že má vlastně dobré srdce. Na komplexním charakteru tak byl vystavěn skutečně brilantně natočený životopis, který ukazuje, že i když je režisérce Holland 71 let tak jí to nebrání natočit svižný a na poměry lokální scény obrovský film, který je vizuálně naprosto parádní a zároveň není o moc slabší ani co se týče dramaturgické stránky. Šarlatán je pro mně osobně nejlepším českým filmem od Kober a užovek, jehož polská režisérka už podruhé za posledních 10 let vyzdvihla českou audiovizuální scénu víc než všichni Svěrákové, Hřebejkové a Slámové v uplynulé dekádě dohromady. Nejlepší možná ukázka lokální scény, které možná těsně před závěrem dojde dech, vynahrazuje si to ale vším před a po a to i především faktem, že krom Trojanů a Loje se v menších rolích dokáže předvést třeba také takový Miroslav Hanuš nebo také Tomáš Jeřábek a Václav Kopta ve vážnějších rolích než je u nich člověk zvyklý. Holland prostě po Hořícím keři opět zaskórovala a natočila jeden z nejpůsobivějších filmů roku, který by se dle mého názoru neztratil ani v normálnější nabitější filmové sezóně. A i když to dělám nerad, tak ve srovnání s Havlem je smutný fakt, že se člověk, který je výrazně méně známý než Havel (a většina z lidu o něm pravděpodobně do oznámení projektu neslyšela) se dočká lepšího životopisu. A zároveň zamrzí, že známějšího Havla tak pochopitelně uvidí více diváků i když je co se týče kvalit vítěz jasný.... Šarlatán je ten nejlepší možný pohled do duše vyšinutého a velmi komplikovaného člověka, který možná udělal ve svém životě chyby (a neudělal jich málo), rozhodně se ale pokoušel léčit životy. A je ve finále opravdu jedno jestli šlo skutečně o zázračného člověka šarlatána. Fakt, že to tento film opravdu totiž divákovi neubere zážitek z nejlepšího českého životopisu od Jára Cimrman, ležící, spící! A těžko se dá věřit tomu, že by do konce roku dorazil lepší český film, který by měl právem ovládnout nadcházející České lvy...... (22.08.2020) (méně) (více)

Ve jménu otce, syna, a moči svaté, 'Šarlatán' Agnieszky Holland je zcela beze srandy esteticky opojný cinefilní žeraso, který je čistější než panenská blána báby kořenářky, u který se Mikolášek tehdá učil.... A není to tím, že režisérka Holland iniciovala velkoformátovou mezinárodní produkci jen tak pro nic za nic. 'Šarlatán' je totiž počin, který na poli tuzemský kinematografie žalostně chybí – a lze hojně polemizovat, jestli je to tím, že jde o silně prozaicky pojatý příběh, který rámuje velmi sugestivní vývoj charakteru Jana Mikoláška - člověka, který dokázal léčit jen za pomoci bylin a lahviček na moč, jehož ztvárnění se ctižádostivě chopili otec a syn Trojanovi, kteří zde předvádí naprosto nevídaný herecký koncert, a působí jako velký ryby v malým rybníce. Anebo je to kupříkladu tím, že Agnieszka Holland využila širokou škálu svých režijních kompetencí - protože přesně tohle dělá z 'Šarlatána' poctivý nekonvenční řemeslo. Čímž samozřejmě nechci bagatelizovat herecký vlohy dua Trojan & Trojan, byť na jejich výkonech jistá tvůrčí meta taky stojí, ale určitě ne celá výjimečnost snímku. Ať už vezmu v potaz takový stylistický prvky jako kontinuální jízdy či mnohdy kinetický pohyb kamery pod taktovkou Martina Štrby, jímavý vizuální styl který disponuje podmanivou kompozicí barev, monotonní hudební doprovod jenž umocňují ony gradační tenze příběhu, nedokážu dostatečně vynachválit, jak moc je 'Šarlatán' formálně sofistikovaným dílem. Krom oněch zmíněných hereckých výkonů jsou ale echt devízou zejména příběhové retrospekce, které se s dvěma paralelními liniemi pod vzájemnou syntézou efektivně prolínají a - jak už je u žánru historických filmů zvykem - jsou zajímavě lemované různými dějinnými událostmi, specificky prvorepublikovými reáliemi. A ač je příběh fragmentován převážně řetězově, nikterak neztrácí na jedinečným puncu poutavosti...... Nějaký ty neduhy by se ale taky našly. Snímek např. implicitně koketuje s queer tématikou, kterou avšak využije velice sporadicky a nezkoumá ji do hLoUBkY. To samý víceméně platí i o tajích alternativní medicíny, o nichž se nedozvíme krom pár náznaků zhola nic, což se chtě nechtě týká i jiných paralelních narativních distinkcí. Agnieszka totiž stoicky lamentuje na povrchu a nepokouší se rozvíjet vnitřní komplexitu fikčního mikrosvěta, což zamrzí. A právě proto mý finální hodnocení na pětikvalt prostě nevytáhnu, páč těch vypravěčských disproporcí a konfabulací bylo hafo...... To ale nic nemění na faktu, že 'Šarlatán' je velice nadstandardní událostí nejen v rámci žánru fiktivních biografických dramat. O to víc mě sere, že těsně nezískal nominaci na cenu Akademie v kategorii cizojazyčných snímků. A tohle doopravdy neberte na lehkou váhu – Agnieszka Holland bezpochyby zažehla plamínek naděje, který symbolizuje a předvídá lepší zítřky pro československou kinematografii - krom 'Nabarveného ptáčete' zde za dvě dekády skutečně nevznikl počin, který by s takovou vervou boural veškerá tabu českého filmu...... // VERDIKT: 8,4 močoměřičů z 10 // (16.11.2021) (méně) (více)