Velká iluze

Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% (09.07.2014)

Na dobu svého vzniku velice vyzrálý válečný film, který nikdy nespadne do přílišného až nechutného patriotismu. Naopak je velkorysý k německým protivníkům, vezmeme-li si, že film vznikl v dusné atmosféře roku 1937, tak je možná velkorysý až příliš. Možná tak vypovídá a pacifistickém naladění francouzů a nechuti válčit v letech před druhou světovou válkou. Film evokuje přátelství jak jej známe z knih od Remarqua. Velká iluze je nejsilnější v závěru, po úprku hlavních hrdinů. Jejich soužití s německou ženou a její dcerou a také společné vánoce je něco tak dojemného, že to více než cokoliv vypovídá o tom jak je válka hnusná a pitomá. (10.12.2008)

Skvost světové kinematografie. Film veselý i smutný, rozpustilý i docela vážný, ale především nutící k zamyšlení nad absurditou války. Vyznívá o to smutněji, že "aby už nebyla žádná další válka" byl natočen v době obav ze sílícího a zbrojícího, v roce 1937 již otevřeně agresivního Německa. Do té doby nejstrašnější válku zobrazuje skrze reflexi v zázemí důstojnického zajateckého tábora uprostřed německého císařství. Trochu připomíná Velký útěk, který však byl inspirován válkou ještě strašnější, a je o pár desetiletí mladší. (22.06.2009)

Bohužel, v tomto raném snímku J. Gabina se zatím neprojevuje jeho "Velké" herectví, jak je tomu zvykem v pozdější tvorbě. Celé filmové dílo na mě působilo nepřesvědčivým dojmem, plytce a bez špetky akčnějšího náboje nebo jiskry. Obsahově jistě dosti zajímavé, ale herecky podané značně fádně. Řekl bych průměrné herecké výkony, včetně toho Gabinova. Jako by to zahráli schopnější amatéři ze zájmového kroužku z Horní Dolní :-) (29.11.2009)

Velká klasika světového filmu a patrně nejznámější Renoirův snímek. Chápu že v předválečném rozpoložení musel film působit silným dojmem, ale pominu-li auru, která Velkou iluzi provází, nepřijde mi film sám o sobě nikterak výjimečný. Ani já se neubráním porovnání s Wilderovo Stalagem 17, který je ale v kategorii morálně útěkářských snímků o parník napřed. 5/10 (09.10.2015)