Jmenuju se Dolemite

První půlka je strašně mdlá slabota bez emocí, bez funkčního humoru, bez atmosféry, bez šťávy a bez zapomenutelných scén. Teda jo, ten humor tam je, ale v tom stylu, jaký měl Rudy Ray Moore - a to je humor založený na sprostých slovech. V druhé půlce se začne točit Dolemite, už to konečně začne být nějak zajímavé a posledních 20 minut se mi i líbilo svojí pozitivitou, jen to poselství "jdi si za svým snem i přes všechny překážky" tady působí až příliš omletě. I tak z Jmenuju se Dolemite (ačkoli jsem se na něj těšil, protože Rudyho Raye Moora mám rád pro jeho až zábavně příšerné herectví) mám poměrně průměrný pocit. Eddie Murphy se sice snaží hrát komediálně i vážně a některé scény to má vtipné a povedené (všechny jsou ale až v druhé polovině), ale mohlo to vypadat mnohem, mnohem líp. Chybí tomu to kouzlo, co má třeba The Disaster Artist (na které se možná Brewer měl podívat předtím, než to točil) nebo tomu chybí aspoň výraznější filmařská práce. Nebo cokoli jiného, co by to oživilo a udělalo z toho silný nebo aspoň zapamatovatelný zážitek. Slabé 3* (01.01.2021)

Clint má svoje Gran Torino, Stalllone Rockyho Balbou a John Wayne Střelce. A jak já to vidím, Eddie Murphy má teď Dolemita a jde o ten nejzaslouženější comeback ze všech. Ten film mi připomněl, proč jsem měl Murphyho tak rád. On totiž netočil černé filmy pro černé (jako ti, co tu byli před ním - s výjimkou Richarda Pryora), ani černé filmy pro bílé (jako ti, co přišli po něm), on je točil pro všechny. Pokud jde o Dolomita, jestli jste viděli předchozí spolupráce obou scénáristů, jako byl Ed Wood, Lid versus Larry Flint a Muž na měsíci, tak by bylo nošením dříví do lesa, kdybych popisoval film jako takový. Jejich poselství se dá shrnout do věty: "Jejich práce se mi třeba nemusí úplně líbit, ale je za ní strašně moc dřiny a srdce". A jakkoli není Dolemite tak výrazný jako předchozí jmenovaní, funguje opět báječně, tentokrát hlavně díky obsazení hlavní role a nezaměnitelné atmošce 70. let umocněné parádním výběrem muziky. A když už jsem u toho obsazení, zvláštní zmínku si zaslouží skvělý Wesley Snipes v roli režiséra. (16.11.2019)

Výborný kousek, klidně i na tu nominaci na oscara, a to nejen proto že mám ty jeho staré blaxploitationy nakoukané (btw český Kouř ve své nejslavnější scéně imho dost silně vykrádá Disko kmotra), ale protože je to úžasný film o lásce k filmu, o touze tvořit film bez ohledu na talent a prostředky. Komediálnější verze Eda Wooda. 8/10 (18.01.2020)

Někdo si tu v recenzích stěžoval na klišé, a jistě, hrubé obrysy zápletky jsou klišé, tedy: skupina loozerů  spojením svých sil a silou přátelství dokáží udělat něco, co má úspěch. ALE, tady dle mého klišé končí, protože celý zbytek filmu jim plive do pomyslného ksichtu. Jakýpak společenský neduh je divákům neustále připomínán, kdykoliv se dívají na dobový film o Afroameričanech? Ano, správně, rasismus. Tento film to naopak neměl za potřebí a když se hlavní hrdina pokusil k rasismu dostat, tak ho s tím postavy bílé pleti posly do jistých mezí a udělaly pro něj něco dobrého. Nebo třeba na konci filmu, kdy se hlavní hrdina baví s mladým talentovaných chlapcem a diváci (nebo aspoň já) vyloženě čekají, že se ho zeptá na jméno a chlapec odpoví třeba "Snoop dog", "2Pac" nebo "Eminem" (s tím posledním si samozřejmě dělám srandu a chci tím dokázat, že rapu absolutně nerozumím). A i kdyby tam nějaké klišé byly, tak jsem si jich absolutně nevšiml, protože jsem se na film dokázal perfektně naladit, celou dobu jsem se řechtal jak kůň a oproti jiným životopisným filmům, jako je třeba stupidní Bohemian rhapsody, jsem ani neřešil, jestli je něco historicky nepřesné. Prostě byla to sranda podle pravdy a víc bych za tím nehledal. A navíc, mám rád filmy o natáčení filmů, a obzvláště, pokud jsou to komedie (tedy ty filmy samotné, ne ty filmy, které filmařské postavy v těch filmech natáčí). Příběhem bych Jmenuju se Dolemite přirovnal k Edu Woodovi, ale s tím, že tu vidíme úspěch, není to depresivní a má to skvělý happy-end, po kterém vám zůstane úsměv na tváři docela dlouho (stopky jsem bohužel nespouštěl). Navíc extra-barevný obraz (nenarážím na nic rasistického, ale ten film opravdu hýří barvami, a to hlavně z teplé části barevného spektra) podtržený "smooth" sedmdesátkovou černošskou hudbou dokáže vyvolat snad jen pozitivní emoce. Za mě jeden z nejlepších filmů roku 2019 (doteď na tento rok nostalgicky vzpomínám, protože jsem chodil do kina na opravdové pecky) a mrzí mě tak nízké hodnocení od ostatních uživatelů. (06.05.2022)

Give people what they want. Asi nejak takto by som túto pravdivú eskapádu popísal. Eddie's back, baby a treba povedať že vo veľkom štýle. Čo sa týka filmu, pri týchto „ historických “ udalostiach to je vždy na vážkach, no napriek tomu, že ide o trochu dlhý film a povedzme si pravdu, Rudy Ray Moore vtipný a originálny teda nebol, celé to nejak sadlo jak aj malo a mne tam veľa vecí neprekážali. (23.11.2019)