Vražda v Orient expresu (S12E03)

Se sklonkem Poirotovy kariéry i seriálu jsem se právě na „Vraždu v orient expresu“ těšil nejvíc; ač jsem o jejím ději nic bližšího nevěděl, patří mezi ty nejznámější a své vykonalo i zdejší vysoké hodnocení. Tento díl je předně mistrovsky natočený, v duchu těch lepších z nových dílů. Prostředí Orient expresu se svou různorodou vznešenou společností, luxusem, krásnou ubíhající krajinou a obzvlášť stísněností je pro Poirotův případ jako stvořené; film překypuje tajemstvím, jež s sebou jednotliví cestující nesou, napětím, je temný a vhodně dramatizovaný (zejména hudbou). Má spokojenost však vyprchala úměrně odhalování zápletky; nečekal jsem, že právě takto ceněný příběh bude možná úplně nejvíc trpět tím největším nedostatkem Christiiných předloh - nesmírnou nepravděpodobností. Její míra je zde tak vysoká, že děj prakticky opustil pozemskou skutečnost a stal se spíš podobenstvím, což je jednak krajně nezvyklé (ale ne nutně špatné), jednak konkrétně zde pochybné. Zatímco soudní porota by měla (sic) rozhodovat nestranně na základě faktů, ta zdejší je na celé věci osobně zaujatá, koná z emocionálních pohnutek a její trest představuje hlavně odplatu; Poirot na jedné straně odmítá spravedlivý trest provedený prostým lidem, protože by se tím společnost navrátila do barbarského středověku, na druhé straně však hájí ukamenování cizoložnice zběsilým davem, neboť překročila zákon. Úvahy o morálce a pozemském/božím trestání do Christiiných příběhů nesedí a výsledek na mne působí nejvíc jako nepřirozený konstrukt, jehož účelem je nabídnout závěrečnou nesmírně dramatickou a efektní scénu váhání a těžkého rozhodování modlícího se (sic) Poirota. „Vražda v orient expresu“ tak je jedním z jeho nejzajímavějších případů, ku prospěchu jí to však příliš není. (17.05.2015)

Jako malému se mi Hercule Poirot nelíbil a David Suchet už vůbec ne, ale dnes jsem po letech radikálně změnil svůj názor. Suchet je podle mě ten nejlepší Poirot, který hlavně na konci filmu exceluje. Celkově se mi tahle verze líbí víc než ta ze 70. let. Krásně ukazuje Poirotovo dilema a jeho psychické rozhození nad jeho rozhodnutím. 80 %. (09.11.2017)

Nečekaný zvrat ve vyprávění činí z tohoto dílu obtížně hodnotitelný film. Chybělo mi trochu toho vtipu (zaznamenala jsem jeden knírový), na druhou stranu to absencí humoru a naopak zvláštní psycho hudbou získalo úplně jinou podobu, než jakákoliv jiná Poirotovka. Poirot zvážněl, skoro se nesměje a na konci se rozzuří jako nikdy předtím. Ale líbilo se mi to. I přes to, že nikdy nebyl takhle nábožně založený a pohled na něj, jak třímá růženec, je všelijaký, tak závěrečná scéna je mimořádně působivá. Navíc už předloha je moje hodně oblíbená, ačkoliv tam Poirot na konci tak nemoralizoval ani neváhal, ale prostě to rozlouskl a hned na místě pořešil. Všechny postavy jsou skvělé a skvěle zahrané, typově odpovídají a potěší zejména přítomnost Davida Morrisseye. Zcela jiný Poirot, nejvážnější a nejpůsobivější. (30.12.2010)

Pro mě naprosto jednoznačně nejlepší Poirot! Atmosféra by se dala krájet, smrtící tajemno je v úzkých chodbách vlaku na každém kroku, a husí kůže startuje pokaždé, když se něco děje. A to nepřetržitě od začátku až do fascinujícího, brilantního, a uzemňujícího finále. Bravo, pane Poirote. A tobě taky Agatho. (03.10.2016)

Je niečo neskutočné, kam až sa spočiatku bežná kriminálka môže vyvinúť. Keď si porovnáme, ako je Poirot naštvaný na úplnom začiatku filmu, tak na konci je to desaťkrát viac a celkom iným spôsobom. Jeho počiatočné moralizovanie nad dôležitosťou spravodlivosti podľa zákona pri ukameňovaní moslimskej nevernice na ulici v Istanbule dostáva na konci filmu celkom iný význam a veľký Poirot musí so zvrašteným obočím poprieť sám seba a dať priechod svojej ľudskosti. Tak ako každý film z novšej série Poirotov, aj tento je celkom mimoriadny svojou nezvyčajnou atmosférou, ktorej budovanie je neuveriteľné, a ani prehnaná vykonštruovanosť situácie mi po druhom videní nebráni v maximálnom hodnotení. (04.08.2013)