Spoutaná

Tímto filmem mě naopak Bertolucci trochu příjemně překvapil. Je o nevšedním vztahu, kdy se mladá, krásná Afričanka Šanduraj (Thandie Newton), jejíhož manžela doma zavřeli (samozřejmě, že z politických důvodů), snaží žít v Evropě, konkrétně v Itálii. Studuje medicínu a stará se o starý krásný dům pianisty Jasona Kinskeho (David Thewks). Zamiluje se do ní, ale místo neustálého obtěžování a nahánění, dělá jen to, co si Šanduraj přeje ze všeho nejvíce, dostat jejího manžela z vězení. Ale tím způsobí velký zmatek v duši smutné Šanduraj, protože na vlastní oči vidí, že jen z lásky k ní je schopen nesobecky a cenu velkých finančních výdajů, dostat jejího manžela z afrického vězení a dostat ho do Říma. A Šanduraj neví, co má dělat, neboť Jasonův čin v ní vyvolá city, možná lásku, určitě vděčnost. Sanží se ho odměnit sexem, ale zároveň se ztrácí v obrovských zmatcích své duše, když neví pro koho se má rozhodnout. Působivý film o zmatku v duši, o nelehkých a překvapivých vzplanutí lásky. (23.11.2009)

Začátky jsou vždycky těžké a své o tom ví i Thandie Newton. Upozornila na sebe rychle, ale opravdové štěstí se na ní usmálo až koncem 90. let. Lví podíl na tom měl i uctívaný Bernardo Bertolucci, nutno ale uznat, že dosti vyčpělý a dnes spíše dramaticky naivní autor, který leda vzpomíná na své úspěšné kusy. Žádnou psychologickou hru či intelektuálskou exhibici (jako v prozatím posledních Snílcích) nečekejte. Tu se „červenoknihovně“ vyjadřuje k africké imigrantce, která doufá v propuštění manžela, studuje medicínu a uklízí v jedné starobylé vilce s centrálním schodištěm (tady se kameraman vyřádil).. a do které se za podpory nepatřičných dialogů zamiluje výstřední pianista a majitel onoho sídla. Pečlivě komponované záběry leccos vynahrazují, ale ani solidní herci nedokáží do osudového vztahu vtlačit krapet uvěřitelnosti či alespoň vášně!! (14.07.2009)

Bertolucci je pro mě známý spíše svou tvorbou v davadesátých letech a musím konstatovat, že mě vždy dokázal nadchnout a vtáhnout (Malý Budha, Svůdná krása). Nejen náměty, které jsou celkem zajímavé, ale i filmovou formou, tedy vlastně hlavně jí. Když jsem shlédla Spoutanou byla jsem nadšena, po chvíli přemýšlení jsem se však sama sebe ptala, proč??? Kamera, střih, úhly záběru, přechody, zatmívačky - úžasné, atmosféra - úžasná ... Ale pak mě to došlo. To všechno působí tak trochu samoúčelně, trochu jako vycizelovaná akademická hříčka, jako stylistické cvičení... Ale přesto, vysoce nadstandardní a tzv. jiné ... (04.07.2005)

No ale pozor, to bylo na tu bídu tady (59%), od mistra Bertolucciho velmi milé překvapení. Film o lásce, která je podmíněná čímsi, co se zároveň stane překážkou, ale protože muž miluje, zapracuje na ženině přání, i když ví, že si tím pro sebe de facto zavře vrátka. TO je tedy láska. Samo o sobě to vyhrožuje neodvratným kýčem a hudba a kamera ten fakt jen podporují, ale jako už v mnoha filmových případech záleží, ODKUD se díváte. (09.10.2007)

Toto vyznění italského neorealismu je víc než rozporuplné. Skvělá režie, podporovaná zdatnou kamerou a zdařilou hudbou i solidními hereckými výkony, ztroskotává na polotovarovém scénáři, který soupříběh dvou nenaplněných citů podává za cenu až neuvěřitelných výpadků v charakterové kresbě obou protagonistů. Podmanivé prostředí italské metropole je tak redukováno na pouhou kulisu stejně jako tajemný historický dům v jedné z odlehlejších uliček centra i klíčové, jinak dobře a nápaditě realizované scény, jichž má SPOUTANÁ hned několik. Celkový dojem až příliš připomíná puklý zvon; stejně "cinklý" zůstává i následný divácký dojem a zážitek. (09.12.2008)