Červené střevíčky

Hudobno-tanečný film určený pre ženy - balet, primabalerína, láska. Nebyť predzáverečnej drámy v podobe rozkolu členov baletu a záverečnej tragédie, ostalo by to v iba pri týchto troch atribútoch, ktoré zaujmú asi len nežnejšie pohlavie. Nepridáva tomu aj prepálená stopáž a a bohužiaľ pre mňa veľmi nudné baletné tréningy i vystúpenia, ktoré dej výrazne ukracovali.  Inak ale pekná farebná kamera a scénografická pompéznosť. (21.04.2023)

Tak toto treba nadhodnotit, krasny film, najma ta holka - baletka. Tuna sa Michael Powell ako reziser vyslovene predviedol, reziserky brilantne, skoda ze neskor natocil toho Smiraka Toma, jeho kariera sla potom jaxi do hajzlu. Jo, ja nemam problem, ked holky su na balet, holky mozu byt baletky., ne chlap jak v tom jak to precenovanom svinstve Billy Elliot. Jak pise Verbal o tom, ze Birdman film musi byt zniceny, ja tvrdim a myslim si, ze Billy Elliot musi byt zniceny. Ten film nema pravo na existenciu. 95 % (03.11.2018)

S tímto filmem mám jeden problém, a to ten, že prvních zhruba 90 minut působí jako plytká (i když vizuálně zajímavá) technicolorová zábava prakticky bez děje, zkrátka taková trochu lépe natočená komedie s duem Ginger a Fred. Říkal jsem si: Už zase někdo chtěl natočit skvělá baletní čísla a prskl mezi ně cosi jako příběh, aby tomu mohl říkat film. Posledních 40 minut ale můj názor změnilo. Skvělý konec mě nalomil k tomu, že dávám čtvrtou hvězdu. Film mého života to přesto asi nebude (i když obsahuje jistou snovou taneční scénu, která je naprosto dokonalá). (30.12.2011)

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. (01.07.2012)

Milovníci baletu a opernej hudby budú maximálne nadšení. Dokonalá vizuálna stránka a profesionálne zvládnuté tanečné čísla ich dostanú do kolien. A čo my ostatní? No môžme sa povznášať nad skvelým Technicolorovým pohľadom kamery Jacka Cardiffa, pokývať hlavou nad dobrým hereckým výkonom Antona Walbrooka a možno aj vypudiť slzu v gradujúcom finále. (11.08.2015)