Jako v zrcadle

Zaujímavosť:Ide o druhý najlepší zahraničný film po sebe ocenený Oscarom režiséra a scenáristu vysokého kalibru Ingmara Bergmana zasadeného na opustený ostrov tvoriaci jedno kvarteto,t.j rodina:Karin(zaujímavé,ďalšia postava sa volá Karin),ktorá je dcérou spisovateľa Davida+takisto sa tu nachádza jej brat menom Minus s ambíciami,ktorý by rád išiel v stopách svojho otca a samozrejme Martin ako Max von Sydow- manžel,tu nesmie chýbať... Gunnar Björnstrand ako spisovateľ je výrazná postava „bergmanoviek”,zároveň aj Max a kamera borca Nykvista,to človeka maximálne navnadí na dianie,ktoré komplikuje úzkosť postavy Karin,ktorá trpí závažnými psychickými poruchami v extrémne psychologickom počine,ktorý diváka uvedie do stavu štyroch ľudí,ktorí sú tak strašne samy,že sa musia vysporiadať s Karinou chorobou,ktorá najmä jej brata privádza do šialenstva... Je mi jasné,že sledovať tieto snímky,nebude prechádzka ružovou záhradou,o to viac som spokojnejší... Veľmi náročný a ťažký film,ktorý vidieť vyžaduje určitú dávku tolerantnosti,ktorá je potrebná. (02.10.2014)

Necelé dva dny, a přesto jako celý život. Bez mrknutí oka tu klasičtí i nárazoví bergmanovi herci sehrávají hru o naplnění lidských představ. Jsou lákavé, ale děsivé...zvrácené, málem incestní. Karin___zajatá ve svém těle a mysli bloumá kolem zdí, ve kterých hledá odpověď pro svou existenci. Raději nalézt neměla. Minus___talentovaný poeta toužící po pozornosti, ale také slabý chlapec ovládaný psychicky nemocnou sestrou. David___(ne)dobrovolný pokrytec, milující své bližní stejně, jako sebe a svou profesi...tíha na jeho srdci je proto velmi velká. Martin___oběť, snažící se pomáhat, pochopit, léčit...v jeho srdci svádí boj marnost s nadějí. Bergman opět vše rozbíjí na atomy, aby nakonec přispěchal s rychlým řešením. A proto můj plný počet odletě společně se závěrečnou helikoptérou. (17.05.2016)

"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ... (30.09.2012)

Připomnělo mi to Felliniho 8 a 1/2. Těžký, bezvýchodný film, který se vleče jako by mu někdo přerazil obě nohy. Dusivé a potemnělé svědectví o rozpadu osobnosti, hledání boha a lásky k bližnímu, zároveň tápavé tázání se po ceně umění tváří tvář konkrétní tragédii života. Vynikající exteriéry ostrova Fårö (?) dodávají tradičně strhujícím hereckým výkonům ještě více autenticity. Někdy jde film tak hluboko, až mrazí, jindy se trochu zmítá v jakési tvůrčí beznaději... Dan9K: nad tvým komentářem mě napadá neodbytná otázka, kolik jeho filmů jsi skutečně viděl. Tipoval bych dva a z rychlíku Stockholm—Göteborg... Nebetyčná kravina, bohužel. (26.11.2008)

Druhý "oskarový" snímek Ingmara Bergmana (další nominace za vlastní režisérův scénář) a první z těch, které natočil na ostrově Farö (který si později sám zvolil za své bydliště). Sevřený příběh s minimem postav, který se odehrává v jediné lokalitě v časovém úseku jednoho dne nabízí dramatický, fascinující pohled do vnitřního světa jeho čtyř hrdinů a který vrcholí krutou scénou Karinina setkání s Bohem. Kromě skvělé Nykvistovi kamery, hereckého mistrovství osvědčené dvojice Björnstrand - von Sydow (jimž Passgard zdatně sekunduje) a tradičně vybroušených Bergmanových dialogů byl pro mne největším zážitkem výkon Harriet Andersson, herečky s velkým H, která je zde ve ztvárnění trpícího lidského stvoření stejně strhující jako o jedenáct let později v "Šepotech a výkřicích" (25.11.2009)