Dopisy mrtvého

Jak jednou řekl Arnold Jidáš Rimmer: "I ve slově beznaděj...je naděje." Po zbytek večera mě prosím nechte utápět se v depresi. Rád bych toho napsal víc, ale nemám sil. Dopisy mrtvého byl neskutečně surrealistický zážitek. Temný, morbidní, absurdní. Trošku mi to připomínalo videoklip k Sigur Rós - Vaka. Šla z něj stejně zhoubná atmosféra. (08.06.2021)

Asi nie je prekvapením, že dosť možno najdepresívnejšie postapo-sci-fi vôbec vzniklo v krajine neobmedzených....pardón, tam, kde zajtra znamená už včera. Film neobsahuje snáď žiaden záber, ktorý by nepôsobil minimálne depresívne, väčšinou je to skľúčenosť a bezvýchodiskovosť, prameniaca z jednotlivých obrazov. V slovách ale občas zaznie aj niečo ako nádej. Dokonca aj to zdobenie vianočného stromčeka môžeme zaradiť medzi najskľučujúcejšie scény celej sci-fi kinematografie vôbec. Že scenár nakoniec prešiel byrokratickým schvaľovaním a keď už prešiel, že bol aj nakrútený a premietaný, je jeden z najväčších zázrakov existencie Sovietskeho zväzu. (30.03.2018)

Nehody mistrů.¬         Od mistra Konstantina Lopušanského viděl jsem nejprve snímek "Návštěvník muzea" z r. 1989, který si mě získal svou mysteriosností. Dílo bylo natočeno jako živý příběh, takže pomalé filosofující pojetí nátočtu (podobné pojetí jiného ruského mistra, A. Tarkovského) bylo absorbováno, potlačeno vnějšími obrazy filmovými; vzniklý celek dá se označiti za vydařenou mysteriosní vědeckou fantastiku, která může zaujmouti i diváky, kteří si na podobný sloh filmový nepotrpí, neboť na ně působí nepovzbudivě a nudí je.¬                 Jinak tomu je u obdobným způsobem natočeného snímku, "Dopisů mrtvého muže" z r. 1986. Snímku chybí živost příběhu, sled obrazů zkázy a filosofujících řečí odrazuje neúprosně i diváky, kteří by při méně suchém, ustrnulém a zdůrazňuji nefilmovém podání takto zpracovaný námět zkázy světa hodnotili kladně a zůstává tak pouze hrstka pseudointelektuálů, specialistů na "artové" snímky, pro závěrečný potlesk. To je málo¬                 Ani Tarkovskij nevyhnul se ve své tvorbě omylům, jako špatnému zfilmování románu "Solaris" Stanislawa Lema. A "Stalker" je pouze jeden — film, který se výjimečně podařil, zcela jistě za výjimečného hvězdného uskupení…¬                 Na závěr shrnuji: Filosofické řeči nedělají film filmem, právě naopak, je to nefilmové, literární pojetí nemající v kvalitní filmové tvorbě co dělat; který tvůrce to nepochopí, dobrý film vytvoří sotva. Ač nerad, oceňuji umělecké podání mistra Lopušanského dobrou známkou, pro to, že jeho umělecké zpracování stojí přece jen výše než hloupé navenek napínavé počiny zkázové tvorby z USA. (29.01.2020)

Za čo sa tento nezvyčajný apokalyptický snímok vôbec nemusí hanbiť, sú výprava a dekorácie ( spomeniem ešte trikovo ´´kúzelne´´ zobrazenú atómovú skazu neznámeho mesta ). Jedným slovom geniálne. Rovnako sa podarilo navodiť stiesnenú a bezútešnú atmosféru, ale film je rozprávaný príliš pomaly a komorne, čo v konečnom dôsledku protirečí s dokonalou vizuálnou stránkou. Dielo nieje pre bežného konzumenta. (24.02.2013)

Lopušanskij si po celých 88 minut pohrává s výtvarnou stylizací a nechává vyniknout ponurým barvám od sépiové přes skličující šeď. Bohužel pod depresivní atmosférou, složenou z kompletně zruinovaného světa, tísnivého vizuálu a bezútěšné hudby zaniká samotný příběh. Poeticko-filozofické dialogy jako podnět k přemýšlení o jaderné hrozbě bohužel nefungují. V roli ukolébavky by však obstály na výbornou. Režisérův pohled na postapokalyptické prostředí má zajisté v sobě něco cosi hlubokého, lež těžko rozluštitelného. Za vcelku zajímavou náhodu lze považovat fakt, že ve stejné zemi i době, kdy se film natáčel, došlo k černobylské katastrofě. I z tohoto důvodu si myslím, že prostor v tomto filmu měl být obsazen fakty, než jakousi poetikou, která v souvislosti s tématem představuje pro mě jasný kontrast toho, co jsem očekával. Vyšší umělecká úroveň pro pochopení tohoto díla je bezpochyby nezbytná, z čehož usuzuji, že jsem duševní kripl. 10% (07.07.2013)