Vysoká dívka

Bezútěšné a klaustrofobní drama z poválečného Leningradu, kde se kvůli neexistenci jakékoliv důvěry, vřelosti a naděje zdá být nemožné žít, natož přivést na svět nový život. Sugestivní obraz devastace města, těl i duší. Podobně syrové a emocionálně zdrcující jako dramata natáčená v troskách rozbombardovaných německých a italských měst, ale formálně (vnitrozáběrová montáž mimořádně dlouhých záběrů, významotvorná práce s barvami) propracovanější. Osmadvacetiletý Kantemir Balagov představuje talent, který se vyplatí sledovat. 80% (08.12.2019)

Když uvážím, co to asi znamenalo žít v Leningradu v čase druhé světové války a krátce po ní, zdá se mi Balagovův film, po stránce vykreslování (po)válečných hrůz s tím spojených, poměrně střídmí. Zkázu a utrpení je tam cítit v každé scéně, ale neměl jsem dojem, že by se v tom vyžíval. Co mi moc nesedlo je zápletka, která se v těchto kulisách odehrává. Měl jsem dojem, že autor až příliš vsadil na postupy popsané v slavné publikaci Manuel de la création d’un film artistique. Jinak bych ale řekl, že Rusku v tomhle filmaři roste další Sokurov nebo někdo podobně dobrý. Ještě takový postřeh: na to, že se to odehrává v období totalitního režimu – Stalin má před sebou ještě šest či sedm let života –, tam o tomhle aspektu celé situace nepadne jediná zmínka. Zajímalo by mě (nic nenaznačuji, skutečně bych rád věděl, jak to je), zda to bylo Balagovovo osobní tvůrčí rozhodnutí (pro vyprávění svého příběhu na to v zásadě upozorňovat nepotřeboval), nebo se jen v putinovském Rusku, které k období stalinismu zajímá „respektující“ postoj, shánějí jednodušeji státní peníze na filmy, které se těmto tématům zcela vyhýbají. (07.01.2020)

Spíše než film sám (který byl na mě přeci jen trochu dlouhý a bezútěšný) mě zaujalo, kterak Дылда (2019) problematizuje, ne-li rovnou destruuje ten obrázek tradičního Ruska, jak ho kreslí putinovská propaganda. Nějaká ta hvězdička dolů za to, že co se týče Ruska tak začínám být paranoidní a pochybuju o tom, co je autentické a co je jenom alibi, které si Rusové dělají před světem (podívejme, my jsme schopni sebereflexe). Nicméně, počítejte se mnou: ženy selhávající jako matky, ženy jako plnohodnotná součást armády (k tomu viz obraz Evropy a „svatá válka“ proti genderu údajně převracejícímu tradiční mužsko-ženské role), ženy zdárně manipulující muži (tedy prosazující vlastní vůli a mající nad muži navrch), queer motivy (contra k včerejšímu skandálnímu zákazu hnutí LGBT a.k.a. prohlubující se šikaně a možné kriminalizaci homosexuálů), vojáci hrdinné Rudé armády jako lazaři, vojáci jako žadatelé o eutanazii. Je tam toho dost, schválně koukněte! A pokud vás to nezaujme, můžete se obdivovat tomu, s jakou inscenační pečlivostí Kantěmir Balagov evokuje bídu poválečného Leningradu. 65 % [dafilms] (02.12.2023)

Na 28-letého tvůrce obdivuhodně těžké téma s komplikovanými vztahy. Navíc obrazově perfektně vystihující atmosféru jak místa a doby, tak náladu příběhu a jeho protagonistů. Přestože mi je tento typ depresivních dramat s historickým zasazením do starého Ruska hodně vzdáleným šálkem kávy, před Balagovem jako umělcem musím smeknout. Co bude točit jako ostřílený matador? P.S.: Výkony obou hereček brilantní. I když otázka, nakolik to hráli. Druhý den jsem na ulici za rychlé chůze na okamžik zvednul pohled od mobilu před sebe a na vteřinu se potkal s blízkým pohledem kolemjdoucí děvočky Miroshnichenko (představitelka hodně komplikované hlavní postavy). Byl to přesně ten pohled a v něm reakce na bytost, vstupující do její komfortní zóny, jaké házela na všechny ve filmu. Až mě zamrazilo. [Cannes] (18.05.2019)

Všetci si už asi zvykli na to, že pre Rusov je obdobie rokov 1941 až 1945 jednou nevyčerpateľnou studnicou inšpirácie. Niekomu to možno už lezie krkom, hlavne ak sa jedná o exaltované patetické snímky. Na tento devastačný film ale čumím ako pero z gauča (ďakujem za vynájdenie vhodného prirovnania, Čuku Rorýsi...). Výkon herečky v hlavnej úlohe je buď na Oskara alebo na hospitalizáciu v psychiatrickom ústave. TOP 10. (30.08.2021)