To musí být nebe

Chtěl bych tímto nezávisle podpořit nově vzniklé Kino/bar Přítomnost na Žižkově, kde si ke sledování můžete objednat osvěžující míchané drinky, víno, pivo ale samozřejmě i nealko a nějaký snack, aniž byste rušili ostatní. V kině totiž funguje silent menu, díky kterému vám obsluha donese přesně to, co si přejete, aniž byste museli vydat hlásku. Vše krom vstupného zaplatíte až při odchodu. Díky tomu dávám tomuto snímku jednu hvězdičku, protože jinak by to byl čistý odpad. Vykonstruované, nevtipné, artové a především nesmírně nudné. (02.07.2020)

Vedle sebe tu rozkvétají groteskní absurdity, nicotnosti i poetické obrazy, ale samotný děj působí poněkud jednotvárně a zdlouhavě. Škoda, že některé situace nejsou trochu lépe vygradované. Pochválit bych však chtěla závěr plný mladistvého elánu a energie. Ta písnička, na kterou omladina tančila, se mi moc líbila. Hudební složka filmu mě celkově dost oslovila. (65%) (08.01.2024)

Podľa popisu som sa na to výslovne tešil, no napokon zostávam pomerne sklamaný. Putovanie Eliu na línii Palestína - Paríž - New York v pseudosatirickom prevedení na hrane nemého filmu nebol zas až tak skvelý nápad, ako by sa mohlo prvotne zdať. Úprimne, nezasmial som sa jediný raz, a všetky tie stereotypy mi prišli skôr trápne, inými slovami - postrádalo to akýkoľvek dôvtip, na ktorom by sa dal takýto typ filmu postaviť. A pritom to potenciál malo relatívne dobrý. Nuž, jedna hviezda. Nič viac, nič menej. (19.05.2021)

Aby mě někdo nutil přemýšlet takto nenuceným způsobem, to je vskutku umění. Beze slov, lehýnce a s jemným úsměvem plyne příběh a obyvatel “západu” jen kouká, k jakým absurdnostem přivedl svůj život, kulturu, společenské způsoby. Ale podivně si žije i “východ”. Spolu s autorem se na sebe navzájem můžeme mile usmát a dovolit si porozumět. (03.03.2020)

Tohle musí být nebe je pro mě jednou velkou transkulturní komedií, kterou charakterizuje nadhled ve spojení se smyslem pro absurditu. Elia Suleiman obsadil sám sebe do ústřední role jakéhosi němého, ale přesto dost výmluvného průvodce roztodivnými situacemi. Ať už je Suleiman ve své domovině, nebo na cestách po Francii či USA, vždy se ve všech třech kulturách odkudsi vynoří jakýsi jednotící prvek. Ono totiž ve finále není na koho ukázat, protože MY vlastně děláme totéž, co ONI, na které s opovržením ukazujeme. Rozdíl je tedy jenom v tom, že TO děláme jinak (třeba jen méně viditelně). Suleiman je zkrátka perfektní pozorovatel detailů a navíc vůbec netroškaří, takže dokáže tyhle nepatrnosti (které však zásadním způsobem hýbou kulturou) patřičně zvýraznit. Suleiman má navíc dar dívat se na svět očima dítěte, což se nebývale otisklo i do tohoto snímku a propůjčilo mu krásnou lehkost. (22.06.2020)