Pardon, nezastihli jsme vás

Sociálny film, ktorý normálne že dýcha Anglickom od skvelého akcentu, cez tie baráky, cesty, ryšavé hrivy a pehavé tváre. Od prvého fakof sa človek hneď cíti ako na ostrovoch. Napriek tomu, že sa tu riešia v celku vážne veci, ono je to celkom úsmevné. Zároveň účinne funguje ako taká sociálna sonda do priemernej britskej rodiny potýkajúcej sa s problémami bežného života. (18.01.2020)

Nejslabší film Kena Loache...a to mám jeho filmy rád...tohle už není sociální drama, ale spíš citová manipulace...ke konci už fakt jen chyběla scéna, jak rodině umírá malé štěňátko... Loach, pracující se scénářem Paula Lavertyho, se uchyluje, snad ve jménu nějakého vyššího dobra, ke zjevnému a nezakrytému citovému vydírání a hromadí bolestnou litanii nepřetržité řady nezasloužených neštěstí - bohužel ale na naprosto prázdné postavy. Tohle mne coby diváka opravdu minulo...a to velkým obloukem... (05.03.2020)

(60/2023) / Ken Loach sa nám pekne rozbehol. Úctihodné v jeho veku. Po veleúspešnom I, Daniel Blake prichádza znovu po pár rokoch s filmom s veľmi podobným námetom a feelom. Nie nadarmo je titulovaný ako master sociálnej drámy. A musím povedať, že Sorry We Missed You ma zasiahol aj viac ako zlatou palmou ocennený predošlý film. Výborné, autentické, depresívne, neokukaný (ne)herci, silná téma. Všetky trademarky dodržané. Záver veľmi silný, ani dobrý, ani zlý (pri tom všetkom čo hlavné postavy zastihlo). Ale smutný veru áno. (8/10) (19.09.2023)

Ken Loach je zpátky na socialistickém koni. V tomto sociálním dramatu ukazuje stres a úzkost normální pracující rodiny ze střední třídy, která se chudák zadlužila, aby se vůbec uživila. Působí to dojmem feudalismu. Jde ale o portrét - pozdní kapitalistický systém posedlém efektivitou. Nakonec film upadá do melodramatu s rodinnýma hádkama. (21.08.2020)

Tohle se popisuje těžce. Člověk vlastně čekal odlehčenou komedii, které se poté zvrhla do takové té suché komedie, které je spíše drama s poselstvím. A pak už je to jenom drama. Jen suché a hodně tvrdé. Děj v něm se určuje přes syna výtržníka, kterému byste mohli trhat vlasy po jednom a trhat mu nehty a stejně se bude chovat jako sráč jenom protože může a dceru, která chce řešit problémy tím nejvíc nelogickým způsobem jakým to jde. To celé je zaobaleno realitou. Dosti zvláštní. Takovou nelogické, za kterou by někdo dostal přes držku. Ale život občas takový je. Je na sebevraždu. Zvlášť když máte takového pechového ptáčka. K tomu celému si přičtu takový více než otevřený konec a je vymalováno. Ale kéž by bylo. Barvy by pomohli a dodali by nějakou logiku. Tou otevřeností asi žádám vždycky moc, ale já si nemohu pomoci. Zvláště když po tomto mám dojem, že jsem se díval na hodinu a půl na něco, co mi vlastně nic nedalo a bylo to k ničemu. I když vím, že nebylo. A to mě na tom nejvíce frustruje. (30.12.2020)