Sedmá pečeť

Snímku natočenému podle vlastní divadelní hry Trämålning Bergman vtiskl svůj neobyčejně sofistikovaný rukopis. Film plný náboženských odkazů a nejrůznějších symbolů. Odvěký souboj mezi bílou a černou, dobrem a zlem, životem a smrtí, nevinnost ohrožená, hrůzná nevyhnutelnost nutná... Na závěřečný tanec se Smrtí nikdy nezapomenu. (17.03.2007)

Det Sjunde inseglet zapadá do Bergmanovi meditační tvorby a přesně tak i vypadá. Přestože to není film jednoduchý na zhlédnutí, které jedno samo o sobě není dostačující, jedná se o vrcholové dílo světové kinematografie. Ke škodě je mu jen, že obsahuje pár slepých míst, kde částečně nudí, která jsou jen na úkor děje a neslouží filmu jako výrazný atribut posouvající děj dále nebo jej alespoň obohacující. Oproti tomu však figurují i velice silné scény, které svou řemeslnou dokonalostí vyrážejí divákovi dech. Ingmar Bergman svým filmem demonstruje, že i zdánlivě jednoduché pasáže snímku mohou obsahovat prvky nutné pro příběh a zároveň dát divákovi nějaké zajímavé poučení. Kromě skvělé kamery a režie, která k Bergmanovi prostě patří, bych se ještě rád zmínil k hereckým výkonům ústředních postav (tedy spíše těch, které mě zaujaly). Bengt Ekerot jako Smrt odvedl opravdu skvělou práci, hraje přirozeně a přestože fascinuje jde z něj i respekt a divák může pociťovat i chvilkové návaly nenávisti k této postavě. Max von Sydow je skvělý herec, což nám dokazuje v každém svém filmu, kdyby jím nebyl, jistě by se nemohl stát Bergmanovým dvorním hercem. Ani v Det Sjunde inseglet tomu není jinak, jeho výkon je stabilní a pokud na pár místech zaváhá, není mu to třeba vyčítat, neboť chvilkový výpadek je většinou zdařile zamaskován. 4* dávám jen proto, že několik scén bylo opravdu ''mimo''. (14.04.2006)

"We must make an idol of our fear, and call it god." Je zajímavé, podobně jako u Vláčila, že čím více obyčejnějším a prostším způsobem je doba morovými ranami stíhaného středověku podána, tím více naturalističtějším a uvěřitelnějším dojmem působí, alespoň na mně :). Toť k formální stránce filmu. O té obsahové se není radno příliš rozepisovat. Skýtá v sobě mnohé.. náboženský fanatismus, nuznost pozemského bytí a společného soužití lidí, radost z prostého každodenního života, i otázky nad nikdy nezodpovězenými tajemstvími... a je tomu dobře, občas je důležitější si položit otázku než na ni nutně odpovědět. A odpověď je tak daleko, tak blízko, pokud vůbec... (14.10.2005)

Krásné paralely a kontrasty. Drsnou atmosféru stedověkého mučení vystřídá rodinná idylka v trávě s dítětem. Bergman nabízí obrazy, které nemusí být líbivé, ale jsou pravdivě mrazivé. Velikou slabinou byl formátu obrazu, doufám, že se mi podaří vidělat v nezkreslené podobě. Spolu s Údolím včel nejlepší středověký film, který jsem viděla. (01.10.2014)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)