Scény z manželského života

Komornost dovedená na samou hranici nesnesitelnosti. Portrét dvou blízkých, a přece neskutečně vzdálených duší provedený v absolutní hloubce a bergmanovské zevrubnosti. Navzdory tomu, že celý film vpodstatě stojí s duem Ullmann a Josephson se nenajde v masivní stopáži slabé místo. Bergman více či méně zúčastněně sleduje, naslouchá, odlupuje vrstvy až k samému jádru, které není složité, ale spíše děsivě prosté ve své bezvýchodnosti. Jeden z nejpůsobivějších portrétů lásky jako emoce na hranici usedlého štěstí a věčného úniku, poddání se a vzpoury, oddanosti a nenávisti. (28.05.2008)

"Sometimes it grieves me that I've never loved anyone. I don't think I've ever been loved either. That distresses me." Z mého pohledu asi nejlepší Bergman. Snímek mi sice z počátku přišel poměrně odtažitý... a při vědomí jakou má délku a rovněž že se po 95% filmového času točí jen (a pouze!) kolem dvou postav jsem to s ním neviděl moc růžově. Ovšem nemohl jsem mu upřít jistou fascinaci těma dvěma lidmi, jež mě k snímku stále poutala. S postupujícím časem jsem jejich vztahu začal stále více propadat a třetí hodinu už jsem jen uhranutě sledoval koncert emocí. Hodně nebezpečný film... hlavně se nepoznat ;-) (20.09.2006)

Životné etudy a ľudské osudy, ako vystrihnuté z filmov Woodyho Allena a Bélu Tarra. Od plného hodnotenia mňa osobne odradila extrémne dlhá stopáž, ktorá už hlavne v druhej polovici dáva značne zabrať. Bergmana nejako extra nemusím, ale tematika každodenného života so všetkými tými trampotami, naviac s chytľavou ústrednou dvojicou, to by som si nerád nechal ujsť. (13.08.2008)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Magnetické pouto dvou jedinců s obrácenými póli. Zhruba tak by se dal charakterizovat tento Bergmanův snímek o dvou lidech, které k sobě cosi neustále přitahuje, ale vzápětí dokáží jeden od druhého prchnout na několik měsíců. Velice civilní snímek skoro v divadelním podání těží zejména z obratně psaného scénáře a bezchybným hereckým duem Ulmannová, Josephson. Intimní pohled pod pokličku manželství a složitou strukturu vztahů mezi mužem a ženou. (02.03.2006)