Strašáci

Vystřízlivění z květinových let, vysvobození z civilizačních „neduhů“ a zároveň velmi pesimistická ukázka neměné pudovosti a zvířat v nás. Volný sex se transformuje do naoko vynuceného styku a ženy jsou opět podávány jako provokující věci, které je třeba držet na uzdě. Zbytečně úmorná první polovina vykresluje více než by bylo potřeba a výtečně gradující závěr se zase tváří jako úplně jiný film. Zajímavá proměna jež dokáže upoutat, ale vzhledem k VELKÉ rozdílnosti plně neuspokojí. Řečem o extrémním a do mozku se zarývajícím násilí opravdu nevěřte. (03.09.2005)

Peckinpah z Peckinpahů nejpeckinpahovější. Režisér na naprostém vrcholu své tvorby nám předvádí svoji studii o agresi a násílí a obraně proti nim. Komornost snímku a jednotvárnost místa děje (dům, hospoda, náves) na působivosti přidává. Od samého začátku, kdy film připomíná rodinnou pohodovku se s narůstajícím časem mění v drsný psychothriller, který na konci filmu propukne v neskutečné orgie. Dustin Hoffman podal v roli Davida svůj možná nejlepší výkon. A prosím, žádné ocenění. Susan George byla velice krásná a až neskutečně přesvědčivá. Banda vygumovaných buranských násilníků byla do jednoho přepychová (nejvíce ten starý a krysař). Dost bylo slov, ale čtyři stejně ještě přihodím na závěr: Nejlepší film Sama Peckinpaha! 100%. (06.07.2007)

Další doklad toho, jak byla léta sedmdesátá drsnou to v kinematografii dobou. A jak kvalitní! Přerod Dustina Hoffmana z intelektuálského měšťáka v chladně kalkulující mašinu na zabíjení, pod tlakem extrémních okolností, je prostě dokonalý. Stejně tak Peckinpahova provokativní, občas až voyeurská režie. (16.01.2007)

Peckinpahova filmová studie temných stránek duše. Tenhle režisér je jako člověk ve své podstatě asi velmi skeptická a pochmurná bytost. Jeho analýza násilí a násilné podstaty je ponurá a zraňuje. Peckinpah téměř vždy exponuje příběh ve výlučně mužském světě, patriarchální podstatu má i rámec Strašáků. Příběh je od počátku postaven na dualitě - americký cizinec, nepraktický matematik s principy a ideály ukotvenými v akademickém světě, v němž je formována jeho apoteóza humanismu a proti němu rurální svět anglických venkovanů se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a primitivního zákona síly, k jehož prosazení nejlépe slouží láhev tvrdého alkoholu. Tyto světy jsou od začátku v přímé opozici a to, co je na počátku skryto, postupně vyplouvá na povrch. Jako styčná plocha těchto dvou světů funguje mladá matematikova manželka, jejíž silný sexuální pud a jeho úplné neuspokojení v manželském životě a celková nudu a stereotyp vztahu vede k frivolnímu a koketnímu jednání směrem k místním plebejcům. Dlouho se zdá, že tyto dva světy spolu nebudou korelovat a že vlastně spolu nemají nic společného. Jaké je však divákovo překvapení, když v přímé konfrontaci násilí světa prvého spouští rozbušku hluboko skrytou v lidském podvědomí, o jejíž existenci dosud ani sám nositel neměl nejmenšího tušení. Peckinpah vlastně neanalyzuje násilí zjevně motivované, ale to, o kterém člověk sám v sobě vlastně ani neví a pranic netuší o jeho existenci. Volně tak předjímá o mnoho let později realizované pokusy amerických sociologů, kteří na náhodně vybraném vzorku dobrovolníků, jimž nahodile rozdali role vězňů a jejich věznitelů, demonstrovali fakt, že malého fašistu si nese hluboko ve svém podvědomí každý z nás... (09.12.2007)

Světonázor opravdu zručného Sama Peckinpaha mi nikdy nešel pořádně pod vousy a v tomto díle to dotáhl do naprostého absolutna, zejména jeho postoj k ženám. Po celou dobu filmu jsem se nedokázal ubránit pocitu, že starý známý Sam to točí pro svoje potěšení, nikoliv proto aby zhnusil obecenstvo. Stylisticky dokonalé dílo, které mě však doslova odrazuje svými postoji. (12.07.2007)