Pat Garrett a Billy Kid

Peckinpah genialne smichal takovy melancholicky vypraveni o konci jednoho pratelstvi s klasickym drsnym westernem o serifovy hledajicim vraha, to vse navic s naprosto uchvatnou hudbou Boba Dylana, kterej si tu zaroven strihnul jednu z vedlejsich roli chlapka s nozema. Takze film je jednak hodne drsnej, kde se mrtvoly pocitaj do desitek a zaroven smutnej. Navic ty dve hodiny skvele utecou a Peckinpah mel stesti na herce, Kristofferson v jedny ze svejch prvnich roli se tvari jak nejvetsi dobrak, chlapek, kteryho by okamzite clovek pozval na pivo, ale nema problem kohokoliv rozstrilet na hadry. Obdobne je na tom Coburn, kterej se ale precejen misty chova jak hajzl. Takze celkove skvele natocenej, skvele obsazenej, s uzasnou hudbou, perfektnima drsnejma scenama a perfektni melancholickou atmosferou western, jeden z nejlepsich, co jsem kdy videl. (14.03.2010)

Nádherný western, který není ani tak o zločincích či šerifech, ale o životě samotném. Konkrétně o jeho pomíjivosti, kdy se postavy na plátně střílí navzájem, jako by to byl nějaký sport, jen pro zábavu. Z filmu čiší melancholie, ale i smíření s koncem, ve kterém jsme si všichni rovni, a že ještě před ním je třeba si užít života, co to jde. Samozřejmě dokud máme svoji hlavu na krku, což v prostředí divokého západu nikdy nevíte. Body navíc za premiéru Dylanova Knockin' on Heaven's Door, která se objevuje v nádherné scéně v podstatě vystihující i pro zbytek filmu. (01.04.2012)

Tak trochu jiný western od Sama Peckinpaha. O přátelství za doprovodu písňového soundtracku od Boba Dylana. Životní role Krise Kristoffersona, jedna z nejlepších Jamese Coburna a skvělá herecká příležitost pro Dylana. Je to pomalu plynoucí rozjímaní zasazené do klasických westernových reálií. Jak jsem zmínil na začátku - prostě tak trochu jiný western. (13.07.2007)

Velmi pomalý film. Konec příběhu je vyzrazený na začátku a celý film tak pouze stále stejným způsobem ukazuje situaci konce Západu a nutnosti přizpůsobit se novým pořádkům nebo zemřít. Napětí zde opravdu chybí, místo něho zde máme pomalost (pro mě nudnou utahanost) a nostalgii po ztracených časech. Celý film je ospalý, mnohé rozhovory příšerně natahované, v jejich pozadí je úplné ticho, pistolníci se navzájem trpělivě nechávají domluvit a se svými očekávanými odpověďmi čekají ještě několik vteřin poté, co partner umlkl. Oproti Divoké bandě, jejíž nesmíření darebáci mi byli svou neústupností a ochotou spíš zemřít než se přizpůsobit, sympatičtí, jsem si tyto hrdiny ošklivil. Lotr Billy je prostě hejsek (jen umí střílet lépe než ostatní), Pat zase zoufalec, který se sice přizpůsobil, ale vážit si sebe ani svých nových spojenců proto nezačal. Nejsem si jistý, kdo z nich mi byl odpornější a nepříjemnější. Z celého filmu je dobře patrná režisérova láska k flašce. Možná nejsem schopen přijmout western bez tradičních stereotypů (vnímány samostatně jsou ale scény samé klišé o neomylném střelci). Velká nuda a velké zklamání, tuhle kalvárii už s Patem znovu nepodstoupím. 3/10 (20.01.2007)

Že tento film představuje „tak trochu neortodoxní western“ a střelba zde nemá podobu vyřizování účtů a nepřátelství, ale intimního dialogu mezi pistolníky, vám řekne každý. Otázka zní, čím to je motivováno? Je to dané tím, že v sobě film odráží stav duše svého režiséra, že tu máme klasickou pozdní tvorbu muže, který - stejně jako Tarkovskij v Nostalgii nebo v Oběti - přiznává, že moc mluvil, moc střílel a kriticky reviduje nejen sama sebe, ale i svoji starší tvorbu (tudíž se lze oprávněně domnívat, že k plnému docenění filmu je třeba jistého metuzalémského věku). Slovy Heideggera směřuje od metafyziky k bytí, k uvědomění si konečnosti. Také proto mi přišel film lepší než slavnější Divoká banda. Ne vyloženě kvůli tomu, že by Peckinpah konečně věděl, co říct, z nějakého extrémního zmoudření ho nepodezírám (poněvadž zkušenost neznamená automaticky zmoudření), ale spíš pochopil, jak to říct. Tím narážím na opravdu mistrnou kompozici scén, současně tak asketickou a zároveň bohatou. Nebo spíš přesnou, protože řada postav kupříkladu posedává v prázdné místnosti, aniž to scénu jakkoliv oslabuje. Z toho všeho povstává otázka: Mění se westernový žánr, nebo jen jeho tvůrci? Co když je Pat Garrett a Billy Kid ryze autorským dílem Peckinpaha, na jehož základě je nesprávné vyvozovat cosi o vývoji kinematografie? Nakonec i onen slavný dovětek od Eastwooda, podobně vysoustružený western Nesmiřitelní, odráží především svého tvůrce. ____ Jak Coburn, tak Kristofferson si to přes enormní charisma fakt nehorázně dávají. Jen ten Bob Dylan se svou rachitickou konstrukcí nezapadá do prostředí, jakkoliv to je zřejmě součást hry. A stejně tak nezapadala do filmu nereálná, komiksová krev. Jinak bych ale tohle dílo bezpochyby zařadil mezi pět svých nejoblíbenějších westernů. (08.12.2008)