Mystify: Michael Hutchence

Protože ségra mého prvního kluka (počítáno na pusu) ze základky pláchla přes Jugošku nakonec až do Perthu a posílala mladšímu bráchovi pásky s kdečím, stalo se, že jsem se k nahrávkám tehdy ještě pankáčských INXS dorvala o facku dřív, než k jejich vcelku soudobým, irským „Ty-Taky“. Rovněž dřív, než je objevilo většinové publikum z našich socialistických končin. Z mého soukromého piedestalu Bono INXS nikdy nesrazil. Ani jako výjimečně plodný, vážený a vítězný přeživší tu velkou nálož slávy, přitom v luxusním prostoru, který čítá o několik celých časových parníků víc.. A ne. Ačkoli je můžu, na tyhle Australany nemají v Irsku dostatek klokanů a žhavého slunce... INXS byli mojí ultimátní láskou v dobách, kdy jsem neměla šajnu, jak vypadají. Jejich obraz v mých očích představovala nahraná kazeta. Děsně mě bavili! A až jsem jednoho úplně nejvíc nejkrásnějšího dne našla jejich oficiální snímek v časopise Populár, byli okamžitě opatrně vystřiženi a viseli mi nad stolem, dokud nevybledli. Michael měl na sobě to proužkované kvádro, kudrnaté dlouhé vlasy, byl krásný, no jako anděl. Na čestnou nástěnku byli zapíchnuti mezi Peťo Nagye, Nenu a pro mě tehdy pohlavně nezařaditelného Boy George. Pochopitelně nesměli chybět Drupi, Marie Rottrová, Neckář, Petra Janů, Pavel Horňák, Elán, taky ta paní, co zpívala Voyage, Voyage a ani Michael Jackson- tehdy ještě tmavé pleti z Thriller období (hrome, toho by dneska BLM stáhli z kůže jen za změnu barvy, chudáka pedofilního..), každopádně je nutné si uvědomit, že se v těchto podmínkách formoval můj vkus nejen hudební. Z toho, co mi na želbohu nedochované nástěnce hrůzy viselo, se dá vytušit, kterým směrem jsem se stran síta na chlapy prostě musela vydat já. Rolls Royce tam byl jenom jeden a když jsem ho konečně viděla v sobotní videoklipové hitparádě na poláku, bylo vymalováno. Charismatický Michael Hutchence vládl jakémukoli záběru, snímku, pódiu nevídaně koncentrovanou esencí factoru X. Brilantní syrová energie, popoháněná chlastem, fetem v kombinaci s brutálním sex- appealem a nadupanou hudbou, která je natolik autentická, řízná, vypilovaná, zábavná, že mi hraje do sluchátek od toho šestaosmdesátého pravidelně, tedy bez přestávky. INXS mi duněli roky z beden, Hutchence mi tančil na všech obrazovkách, monitorech, mobilechu i tabletech, vinyl sice nemám, ale snad neumírám…, nejedny střevíčky jsem protančila s přáteli na bytelném desperádovském baru, když to (nemlich stejným, hrozivým způsobem, ale o dvacet let později) nebohý Michal vypeckoval. Na dveře dal ceduli UZAVŘENÁ SPOLEČNOST, odzátkoval všechny tequily a my tančili na Disappear a Sebevražednou blondýnu mezi slupkami z citrónů, pomerančů, v soli a skořici, dokud jsme se nezřítili dolů… „By My Side!“ Jak říkám: velká láska, která obsáhla v mém případě skoro pětatřicet let, kvanta nenávratných fajnových momentů... Když zemřel, přešla jsem to prapodivně věcně. Mihl mě tenkrát nejspíš záchvěv moudrosti, protože jsem chápala, že některé rockové hvězdy prostě musí vydechnout a zhasnout, aby se nám rozsvítily v plné kráse napořád. Dokument je výborný, plný neznámých soukromých záběrů, má to švih, chválím, pro fanoušky povinnost. Kurnikšopa, jak já bych si zašla zařádit na koncert INXS! Triko by šlo dolů bez debaty určitě už před přídavkem… :) (11.07.2020) (méně) (více)