Přineste mi hlavu Alfreda Garcii

Peckinpah byl exot a filmař s nezaměnitelným rukopisem (Tarantino z něho krade - pardón, inspiruje se - plnými hrstmi), "Přineste mi hlavu..." je pak podivným mutantem mezi road movie, béčkovým exploitation a westernem s bizarní milostnou zápletkou.Sledovat tuhle řežbu je takřka zvrhlé potěšení, ale je těžké nepodlehnou její exotické, žhavé atmosféře. S čtvrtou hvězdou jsem sice hodně váhal, ale nakonec si ji Sam zasloužil díky téměř surrealistické závěrečné jízdě, kdy se čím dál tím domlácenější hrdina vrací do města a povídá si s hlavou, která leží na sedadle spolujezdce. Prach, mouchy, kýbly krve a tequily. Labůžo. (24.03.2013)

Nevzhledné, neuhlazené, násilné, neopakovatelné... Ten film nevnímáte jen vizuálně, ten film cítíte - mexické dusno a prach, hebkost stepní trávy, horký vítr, který si s ní pohrává, špinavou špeluňku, ve které Benny přespí se svou milou, lepkavou chuť krve i Garciovu rozkládající se hlavu. Piruety padajících k zemi po Bennyho výstřelu se mi budou vracet hodně dlouho, stejně tak, jako mi bude v hlavě doznívat Guantanamera... (11.03.2009)

Zřejmě nejstylovější peckinpahovská podívaná! Násilí jako umění prvního stupně. Postavy nepříliš kladné, o to více životné a své. Film se setkal se silným ohlasem, mnohde byl zakazován. Samotnou kapitolou je násilí vůči ženám - umravnění otravné děvky ze začátku je něco, co ve své době příliš nezapadalo do filmových konvencí. (19.06.2005)

Na jednu stranu sice typický Peckinpah (Mexiko, hutný westernový feeling, drsnost, špinavost, zpomalovačky), tentokrát ale až příliš často utahaný a rozvleklý. V 70's to tak možná nepůsobilo, o 50 let později už ale bohužel ano. Navíc dějová odbočka s dvojicí motorkářů je sice vcelku zábavná, pro děj ale v podstatě zbytečná. A ve srovnání např. s Útěkem tu dvakrát nefunguje ani milostná linie, jež má sloužit jako srdce příběhu. Film tak mohutně zachraňuje zejména finální půlhodina, která je "peckinpahovská" v tom nejlepším smyslu slova. 70 % (03.08.2023)

Hádám, že v tomto případě se jedná o čistě terapeutický snímek, jež by byl výživný spíše pro psychology, než filmové kritiky. Ostatně nebylo by divu, při tom množství groteskně-depresivních postav, hektolitrech tequily a s (poněkud jednostrannými) rozhovory hlavního hrdiny s (mrtvým) Alfredem Garciou. Ale což, u umělců je celkem běžné, že jsou tak trochu „na hlavu“, to není nic nového pod sluncem. Avšak mnohem zajímavější mi přijde otázka vztahu filmu a alkoholu – čím to, že tolik vlivných režisérů buď alkoholu nezřízeně holdovalo (Peckinpah, Orson Welles, či „náš“ František Vláčil) a nebo naopak byli jeho zapřísáhlými odpůrci (Federico Fellini, Ingmar Bergman, etc.)? (06.11.2016)