Byli jednou dva písaři

Jeden z mých nejoblíbenějších seriálů vůbec. Pomalý francouzský venkov, hlavní hrdinové - studovaní a moudří pánové v nejlepších letech, jako kontrast k nim prostí venkované, co mají v hlavách jen to, s čím se narodili. Oba hrdinové létají v oblacích, přitom se fyzicky pohybují ve velmi omezených až stísněných prostorech, jak nádherný obraz doby vzniku filmu. Vlídný a laskavý humor, moudrost servírovaná mezi řádky, zkrátka skvost české normalizační tvorby. (22.06.2011)

Absolutní vrchol (nejen) české seriálové tvorby. Člověk to může vidět dvacetkrát a pořád se tomu bude smát. Improvizační schopnosti Horníčka i Sováka jsou nepřekonatelné a srovnám-li to s knihou, tak si myslím, že z ní vytáhli právě to nejpodstatnější - tu parodii měšťáka, který se domnívá, že všemu rozumí. (24.01.2014)

"Pane Bouvarde, existují lidé, kteří tvrdí, že černá jako barva vůbec neexistuje. Že je to vlastně jen nejtemnější odstín bílé. A bílá že také neexistuje, protože je to jen nejsvětlejší odstín černé." "Takže my se vlastně jeden druhému zdáme." Jeden z vůbec nejlepších českých komediálních seriálů. Absurdní disputace dvou diletantských ´vědců´ jsou neodolatelné a s předlohou Gustava Flauberta naštěstí nemá seriál mnoho společného. Román je totiž jen taková mazlavá venkovská idyla á la Babička, ale tenhle seriál je tisíckrát lepší. (11.04.2003)

Pamatuji si nedělní dopoledne na "jedničce" když táta přepnul a my jsme se museli povinně dívat (to jsem ještě neměl PC),protože jinak by nebylo co dělat než jít pomáhat vařit oběd a jak byl člověk jako malej zvyklej vstávat v 6 hodin v neděli na pokémony a všechno možný další, co dávali (dneska jsem rád když o víkendu v jednu odpoledne vstanu), tak mě to zezačátku celkem solidně nudilo, pak jsem k tomu ale s přibývajícímy roky (nemnoha roky), přišel na chuť a pustil si to znova a tak musím pět hvězd za pěkný seriál, který mě provázel od malička dát. (30.12.2009)

Gustave Flaubert v závěru svého náročně nenáročného života a po vytvoření obou vrcholných děl (Paní Bovayrová stejně jako Citová výchova) prostě musel nějak rozptýlit, uvolnit, pobavit. A podařilo se mu to skvostně. Kniha poučná i zábavná jak v originále, tak v českém překladu Věry Smetanové. A navíc umožňuje různé přesahy; jeden z filmových od Dietla, Sováka a Horníčka není jen vydařenou, napůl improvizovanou, taškařicí, ale i poučením jak (v důchodu) myslet, mluvit a jednat. - Nebo si alespoň uvědomit, jak jsou tyto způsoby mnohým vzdálené. (28.12.2019)