Téměř dokonalá tajemství

Karoline Herfurth o tomto filmu na svých sociálních sítích postovala jako o život (ostatně jako o každém svém filmu), čímž ve mně vyvolala příjemná očekávání, protože ona je prostě výborná všude a každý film s ní je vždycky pecka. Což se potvrdilo i zde, hodně mi to sedlo, bavil jsem se u toho královsky, a možná se mi to líbilo dokonce víc než italský originál (a to jinak remaky nesnáším). Sice jsem nepochopil, proč jejího manžela musel hrát zase Elyas M'Barek (který ztvárnil jejího partnera i v trilogii Fakjů pane učiteli, kterou režíroval stejný režisér jako toto + objevuje se zde i Jella Haase, další herečka z Fakjů) - to jako odteď budou spolu už hrát navždy? Prostě nechápu. Každopádně film měl u domácího publika v Německu velký úspěch, kdy na něj do kin přišlo přes 5 milionů diváků, což je super a svědčí to o tom, že se prostě povedl. Dialogy zde sice jedou v pekelném tempu a člověk sotva stíhá číst titulky (dabovaná verze mě nezajímá) a celé to působí poněkud neživotně ateliérovým dojmem, ale jinak tomu osobně asi už nemám co vytknout a byl jsem z toho hodně nadšený. UPDATE 6.7.2021 - Po druhém zhlédnutí po roce jsem opět zjistil, že mě to hodně bavilo, i když už jsem hodně věcí znal dopředu. Karoline Herfurth je zde prostě vrcholně roztomilá a svůj komediální talent zde rozehrála naplno, a kupodivu se mi zde nově moc líbila i Jella Haase, která mě ve Fakjů trilogii moc nezaujala. Sice jsem si vědom, že si protiřečím, ale osobně se mi tenhle film skutečně líbí víc než italský originál, a současně ho považuji za zcela zbytečný, jako všechny remaky. (27.06.2020)

Na tento snímek jsem narazil při psaní biografie Jessicy Schwarz, jedné z hlavních představitelek této komorní komedie, která si zde zahrála terapeutku Evu a zaujalo mě na něm to, že to byl nejnavštěvovanější německý film roku 2019. Jen za rok 2019 ho navštívilo přes dva miliony diváků v německých kinech a do dnešního dne ho vidělo přes pět milionů platících diváků po celém světě a vydělal neuvěřitelných 45 milionů eur. Tak jsem si řekl, že se na tento úspěšný skvost německé kinematografie podívám a neprohloupil jsem. Jedná se o remake italské komedie z roku 2016 s názvem Naprostí cizinci, který jsem posléze také zkouknul a nezbývá mi než srovnávat tyto dva snímky. Jedná se téměř o totožné filmy se stejnýma zápletkama, ale v té italské mi to připadalo takové nezáživné a někdy až na sílu tlačené. Asi to bylo špatným castingem, ale zato v této naší německé verzi mi připadali vybraní protagonisté sympatičtější, spontánnější a hlavně mladší a celkově to odsýpalo jako sluneční hodiny a fakt to stálo za to. Zápletka je originální a zábavná a měl by si jí vyzkoušet každý občan virtuální říše, aby si uvědomil, co všechno o nás tyto černé skříňky jsou schopny vypovědět, ale hlavně, aby zjistil, kdo je jeho opravdový přítel. Takovýchto snímků, kde se něco řeší u večeře v kruhu blízkých přátel je celá řada, pro příklad uvedu aspoň jeden, který je trochu s nádechem sci-fi a jmenuje se Coherence. Člověk, když to vidí, jak tam vaří ty dobroty, ať už ty deutsche špecialité z reichu či ty italské speciality s příchutí Středozemního moře, tak mně celkem zaráží, jaké množství jídla snědí těsně před tím než jdou spát a přitom to na nich není vůbec vidět. Já osobně si dám maximálně nějaký ty párky z akce s chlebem a hořčicí a jako dezert pár koblih, zapiju to párem lahváčů ze sedmýho schodu a mám vystaráno. Za originální nápad a za ještě lepší ztvárnění dávám 100% a ať se takovýchto filmů točí klidně víc. (17.08.2021)

Italskou předlohou nepolíben můžu hodnotit jen tento nenápadný německý klenot. Začnu tím, co mě nalákalo - obsazením - Elyas a Karoline jsou moji nejoblíbenější herci z Reichu, každopádně celá sedmičlenná parta funguje naprosto skvěle, každá postava má své charisma a příběh odehrávající se z většiny v jednom bytě má spoustu energie a nabízí skvělý pohled do života (ne)obyčejných přátel. Samotná myšlenka "hry s mobily" je něco, co bych si asi nikdy zahrát nechtěl. Ne snad z obav o provalení nějakého tajemství, jako spíš z toho, že ve vztahu má být důvěra a pokud je mezi polovičkami nějaká pochyba, měli by si o tom spíše konstruktivně promluvit, než se hrabat v uvozovkách v cizích konverzací a hledat jakoukoliv záminku k rozbití vztahu. V tom případě je podle mě něco špatně. Celkově otázka soukromí je v době sociálních sítí, spousty přátel a známých dost ošemetná věc, a soukromí je jedním z pilířů každé zdravé osobnosti, kterého je s dobou internetu až nebezpečně málo. Hrozně se mi líbilo vyvrcholení mezi již zmíněnou dvojicí Leo+Carlotta a jejich perfektní ukázka toho, jak má dopadnout vztah, pokud se dva mají skutečně rádi. S humorem a s láskou. Strašně milé překvapení s vynikajícím dávkováním vtipu a vážnosti, s vynikajícími emočními chvílemi. Italské Naprosté cizince si s odstupem času opravdu rád v budoucnosti pustím. (24.06.2021)

Německá verze má odlehčenější atmosféru, než italský originál, i všechny další verze. A podle mě to vůbec nebylo ke škodě, protože to byla fakt sranda. Herci mi byli - až za mě na největšího padoucha - sympatičtí. Potěšilo mě, že se Němci na konci vydali vlastní cestou, to bylo originální. A taky mi to otevřelo čelist dokořán. Koukám, že se chystá už i naše verze, tak doufám, že do toho dá česká banda všechno. 5* (29.01.2021)

Nejsilnější jádro veleúspěšné trilogie Fakjů pane učiteli je zpět v další nevyhnutelné předělávce neuvěřitelně poutavých italských Naprostých cizinců a třebaže je kopíruje ve většině scén až okázale přesně, já se znovu výborně bavil, hážu za hlavu všechna srovnávání a právě proto, že mám tak blízko k Elyasovi "Zekimu" M'Barekovi i oběma dámám, se kterými nás provedl už předchozí Borovou sérií, tak jsem si další přírůstek do rodinky mých oblíbených konverzaček náramně užil. Už teď se těším na Dagtekinův další kousek. (17.04.2020)