Hořící Mississippi

Hořící Mississippi není jen kvalitní kriminální drama, ale i politický film s jasně vyprofilovaným názorem a konec konců i umělecké zpracování skutečného případu, který rozjitřil veřejné mínění ve Spojených státech, když došlo k vraždě tří aktivistů proti rasové segregaci. Je to jeden z nejzásadnějších příspěvků Hollywoodu k palčivému tématu rasismu. Kriminálek je spousta, ale kvalitních filmů s nekompromisním politickým postojem je nesrovnatelně míň. Nejde o běžnou žánrovku, ale o apel proti vlivi Ku-klux-klanu a polemiku se sociálním konzervatismem a jižanským hodnotovým žebříčkem. Film měl zjevně připomenout a znovu rozhýbat silná témata, která v americké společnosti rezonovala v 60. letech. Z hereckého projevu zúčastněných velkých jmen mám pocit, že ani Hackman, Dafoe a McDormand nebrali své role jako běžný kšeft a do svého projevu vložili i své přesvědčení. Celkový dojem: 95 %. (04.02.2016)

Snímek v podstatě těží jen a pouze ze zajímavého období ve kterém se film odehrává. Problémy rasové segregace, šikany a utlačování menšin. Parker se samozřejmě především soustřeďuje na hybnou sílu celého tohoto sporu a to jest Ku Klux klan a jeho představitelé. Některé scény jsou působivé, jiné zbytečně natahované. Jestli čekáte Hackmana jako typického drsoně, budete zklamaní. Několik scén zde má, ale jinak je to spíše vysmátý starý mládenec s velkým množstvím úlisných poznámek. Atmosféra maloměsta a faktu, že se něco děje je solidní a ani brutalitě se naštěstí tak úplně dveře nezavřeli, takže je rozhodně na co koukat. Bez příkras a pomocných berliček. Nicméně podruhé už není příliš o co stát. Scénář je jednoduchý a až nepříjemně přímočarý. (06.10.2007)

Pro mnoho lidí je to určitě velká neznámá, ale jsem setsakramentsky rád, že jsem film mohl vidět. Je to fakt kinematografická lahůdka. Již téma mě velmi zaujalo, filmů s motivy rasové nesnášenlivosti a ku klux klanu na jihu USA v minulém století moc není, a tak jsem coby divák ocenil možnost si rozšířit své obzory v dané problematice. Když se teď dívám na seznam filmů od Alana Parkera, tak se ani nemohu vůbec divit, že skoro všechny filmy má s červeným hodnocením. Ten režisér je fakt mistr. Film mi celkově svým zpracováním a hlavně pojetím připomněl filmy od Stonea. Hořící Mississippi se může pochlubit výborně gradovaným příběhem, který je založen na skutečné události. Hlavní herecká dvojka byla úžasná, herecké umění Hackmana je nevyvratitelné, to, co tady předváděl, nemá obdoby. Jeho postava byla snad tím nejlepším, co film nabídl. I samotná atmosféra filmu byla mrazivá, dialog mezi Hackmanem a Rookerem byl vystupňovaný až na úplný vrchol. Asi bych se měl začít soustředit na starší filmy, neboť jich je hodně, a teď vím, že některé z nich se stoprocentně vyplatí vidět. Hořící Mississippi je toho živoucím důkazem. Za mě dávám filmu 91 % (12.04.2017)

Kvalitní kriminální drama s tématikou rasismu má dva ohromné tahouny: Willem Dafoe a především Gene Hackman si v rolích vyšetřovatelů vražd snadno získají sympatie diváků. Dafoe coby idealistický mladý detektiv je poněkud za ňoumu, Hackman jako zkušený cynický harcovník má roli šitou přímo na tělo, herci ve vedlejších rolích zdatně asistují. Odkrývání kořenů nenávisti v jednom jižanském městečku po většinu času nenudí, atmosféra je správně dusná, motivy k zamyšlení jsou sice poněkud obligátní, ale ve výsledku jde o výborný film. Ráda se na něj někdy podívám i potřetí:-). 85% (04.12.2009)

Parker je jeden z mála režisérů, který má jasný názor a hlavně se ho nebojí ve svých filmech sdělit. Ne vždy se s jeho názorem ztotožním (to, když glorifikuje pašeráky drog), ale pokaždé mi nechá něco k zamyšlení. Tahle filmová paráda má neuvěřitelné grády. Možná někdy potkám film s tématem rasismus, který bude lepší, ale příliš tomu nevěřím. V tomto snímku není nic, co by nefungovalo. Postesknu si, že akademici mají zřejmě nějaké problémy se sluchem, neboť Jonesovu úžasnou hudbu ani nenominovali na Oscara. Škoda. Přiznám se, že mi Parker s Hackmanem připravili těžkou chvilku. Když Anderson sedí v kině a ironizuje jeho velikost, žvýká sendvič a navrhuje, že by mohli být další agenti na balkoně, velice připomíná šerifa Raineyho na známé fotografii časopisu Life ze skutečného procesu. A já stále dumám, co mi tím odkazem tihle dva okupanti mého filmového srdce chtěli říct. Třeba na to jednou přijdu, zatím si budu vychutnávat scénu příchodu Andersona do nemocnice, filmovými prostředky, bez zbytečných řečí, jen mezi dveřmi je vyjádřeno vše. (22.04.2019)