Nejkrásnější věk

Klasická česká "Nová vlna", ale jakoby nic víc. Sotva bych zde tušil tvůrce Homolkových. Divný film. O ničem. Nebo přece? O "nejkrásnějším věku"? A který to tedy je? Z filmu se zdá, že žádný. Vidíme zde různé nositele věkových určení, ale žádnou postavu, které bychom se mohli chytit, natož pak hrdin(k)u. Film je o ničem - záměrně. Sympatické prostředí mladých umělců - kandidátů sochařství nijak nevybočuje z okolní šedi. Nevidíme v nich "tvůrce", jen ty momentální šťastlivce, kteří jsou ještě mladí. To je totiž ten nejkrásnější věk, ale představuje se zde jen jako jeden úsek života od nikud nikam. Vynikající je střídání scén, kdy se mezi sebou baví mladí sochaři a staří kandidáti na model. A taky různé fáze života hlíny, z níž je hněten člověk. "Sochaříci" se - coby učňové v ztvárňování formy člověka - denně konfrontují s lidským věkem. A co z toho? Celkem nic. Z druhé strany jsou konfrontováni i jejich modely (stařec, mladá žena se "závazkem", uhlíř). Jsou tu drobné průhledy do života těchto modelů, jak tato skutečnost (bytí-objektem-umění) na moment zasáhla jejich živůtky a zasadila do jejich myslí nepatrné zpochybnění každodenní samozřejmosti. Že by se tu přece jen něco dělo? Nevím. Nudný film, ale nepostradatelný a přece jen jaksi krásný. (04.03.2011)

Velmi příjemná prvotina jednoho ze zakladatelů československé "reality" kinematografie. Spousta objevů od pana Formana zaručuje výbornou atmosféru, tentokrát z prostředí uměleckého ateliéru malířů a sochařů. Klasicky úsměvné civilní dialogy i osobní příběhy zúčastněných modelů. HURÁÁ, pózuje pan Šebánek, který zde předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů. Hana Brejchová a její maminka v uvozovkách, životní noblesa v podání Jana Stöckla nebo vynikající Vladimír Šméral a jeho profesor. Sochařská mládež je nádherným obrazem atmosféry 60tých let. Máš-li v oblibě klasické papouškovsko - formanovské filmy, tohle si rozhodně nenech ujít. (09.04.2012)

V jistém smyslu to bylo tak obyčejné, až to bylo krásné. Na druhou stranu to bylo vlastně o ničem :). Jediné vysvětlení, co mě napadá je, že aspoň tímhle způsobem se tehdejší filmoví tvůrci mohli vyjádřit, aniž by na sebe poštvali komunisty. Papoušek vlastně stejným stylem natočil i trilogii Homolků, kde nejde až tak o příběh, ale o skvělé postavy a situační komedii. (19.12.2022)

Vystudovaný sochař, který o filmu něco odkoukal od Formana s Passerem, když jim pomáhal dávat do kupy scénáře. A hned jeho druhý autorský film se nesmazatelně zapsal do české popkultury. Kupodivu jsem se s jeho debutem dodnes míjel, ale s jeho hodnocením mám trochu problém. Je tak přesně na 70%, že mi tři hvězdičky připadají málo a čtyři moc. Dialogy sice byly Papouškovou silnou stránkou, ale celkový scénář je takový nedotažený. Tady mu ještě partnerské hlasy Passera s Formanem přece jen chyběly. (28.11.2015)

Film s velmi jemným humorem, který tématizuje zejména plynutí času. Stáří a mládí zde stojí vedle sebe a v mnoha případech je stírán rozdíl mezi oběmi životními etapami. Pan Hanzlík hlasitě chrápe, čímž ruší sochaře. Podobně je pak také ruší křik malého dítěte v kočárku. Penzisté, kteří čekají na to, zdali budou vybráni jako model se handrkují a pošťuchují podobně jako malé děti ve škole. Když přijde sochař jednoho vybrat, tak se div nepoperou o to, kdo u něj bude nejblíže, podobně jako když něco půjčujete malým dětem a ony se mohou skoro přetrhnout, aby byly první. Scény, kdy Hana Brejchová mluví na své dítě v kočárku, jsou střihnuty se scénami, kdy mluví pan Hanzlík se starými babkami v obchodě. Když jde malá holčička pro pivo, tak o ní Josef Šebánek říká, jak vyroste do krásy své matky. Ten samý pak vidí mladé slečny a vzpomene si na mládí a krásu své manželky. Neustále se zde hovoří o nejkrásnějším věku, ale nikdo sám o sobě v něm není, vidí v něm jenom ty druhé. Do toho hudební podkres tvoří jazz (mládí) a hudba klasická (stáří). Celým filmem se tím pádem nese nostalgie až sentimentální lpění po starších časech. Je zde však nástroj, který dokáže zachytit prchavost okamžiku a tím nástojem jsou právě sochy! Hlava pana Hanzlíka bude stále mezi námi, ikdyž už z něj zůstane jen lebka. Šebánek bude stále řvát, ikdyž už nebude ani moct otevřít pusu. Postava Brejchové bude stále vzrušovat muže, ikdyž již bude na smrtelné loži. S odstupem času se pak tato funkce uchování času přenesla i na film samotný, který podobně jako sochy zakonzervoval určitý prchavý moment. Můžeme tak i dnes vidět pana Hanzlíka ve svém junáckém výkonu a budeme jej moct vidět stejně i v dalších desetiletích (stoletích, tisíciletích). (26.10.2015)