Il Boemo

Jakkoliv jsem rád, že Petr Václav udělal otočku o 179° a natočil něco úplně jiného než dosud (i když toho Zdeňka Godlu si propašoval i sem (ale naštěstí tu nemluví (protože větu v italštině by se nedokázal naučit))), výsledek není o mnoho koukatelnější, a hlavně není jasné, pro koho je určen. Českého diváka film v italštině o zapomenutém českém skladateli zajímat nebude. Zahraničního diváka film o zapomenutém skladateli taky zajímat nebude. Oscarovou komisi tento pokus o kopii Amadea taky zajímat nebude. No, tak snad se aspoň vrátí náklady. K filmu samotnému: když si odmyslíme přehnaně dlouhé operní sekvence, tak už tam toho moc není. Vlastence může těšit úspěch českého skladatele v tehdejším centru hudebního světa, na film to ale nestačí, i když se Dyk, hudebníci a kostýmní výtvarníci snažili. Z nudy tak vytrhnou jen občasné cudné orgie, Dykova proměna v zombii, a roztomilý malý Mozart (ne Rosický, ale skutečný malý Mozart). Ze dvou nejambicióznějších českých filmů roku - IL BOEMO a BANGER, tak u mě s přehledem vede druhý jmenovaný, protože má poslouchatelnější hudbu. Viděno na VIP premiéře ve Slovanském domě. (20.10.2022)

Pro uctění génia neexistují hranice. Petr Václav zvolil komornější zpracování, nehýřil barvami, efektními kostýmy, okázalými lokacemi ani velkým počtem komparzistů a přesto vytvořil dílo hodno jména Giuseppe Misliveczek, jak jej překřtili Italové. Dějem nás doprovází skvostná hudba, která si vždy své posluchače najde. Patřím mezi ně. (17.08.2023)

Je dobré, že v rámci současné české filmové tvorby vznikne i podobný film Il Boemo nebo Jan Žižka.  V obou případech je tak znát zahraniční vliv.  Nicméně u vyučeného mlynáře Josefa Myslivečka působícího v slunné Itálii je to pochopitelné a přínosné. Italština s titulky mi nevadila. Účast českých herců, je spíše epizodní. Samozřejmě až na Vojtěcha Dyka, který zvládne všechny český mluvicí, obě.  Jsem zvědav na přijetí a úspěch filmu v Itálii. (20.11.2022)

Velkofilm jistě ne, spíše takový většofilm. A nástupce Amadea už vůbec ne. I tak je Il Boemo velmi dobrý film, s nímž mám vlastně jediný problém. Úplně totiž nevím, co mi Petr Václav chtěl Myslivečkovým příběhem sdělit. Opravdu, nějaká zásadní hlavní myšlenka mi asi unikla, nicméně neznamená to, že jsem se při sledování nudil. Naopak jsem se bavil při řadě výborně napsaných a zahraných scén, z nichž musím zmínit především dokonalý dialog s nočníkem, za který by se nemusel stydět ani Tarantino, setkání s Mozartem nebo minimalistické, ale působivé shledání Myslivečka a jeho bratra - dvojčete (oba hraje Vojtěch Dyk - největší trumf Il Boema, je fakt skvělý). I když výsledek připomíná spíše nákladnou televizní produkci, odehrávající se hlavně v interiérech, než klasický celovečerák, nakonec mě potěšilo, že si dokázal obhájit i tu na první pohled přemrštěnou stopáž. Co víc, klidně bych i nějakou tu čtvrthodinu přidal, aby závěr nebyl tolik uspěchaný. (23.11.2022)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)