Buffy, přemožitelka upírů

1. série - 70% - Do městečka Sunnydale přijíždí malá, přidrzlá a vyvolená blondýnka, aby bránila nevinné občany, potírala zlo, dělala vrásky svému pozorovateli, tančila v místním klubu a obdivovala tajemného drsňáka. Ten nejvzácnější nadpřirozený poklad začíná jako nejbéčkovější teenagerovský horor / sci-fi / thriller a opírá se jenom o občasnou ústřední linku s Pánem, ale já si pomoct nemůžu. Už tady má pro mě Buffy své nezaměnitelné kouzlo, jelikož od samých počátků jsou jasně dané charaktery hlavní party (které se časem rozvinou do skutečně netušených rozměrů) a také to, že se seriál nebere vždy za každou cenu vážně. Gilesova anglickost, Angelovo charisma (posílené o to, že o něm víme zatím skutečně jen zlomek) a začátek legendy. 2. série - 90% - Očekávané prohloubení psychologie a charakterů, o mnoho tříd lepší soundtrack a hlavně změna celého ducha vyprávění. Od příchodu Spikea totiž nic nebylo jako dřív a přemožitelka se tak nenávratně vydala na cestu, na které měla v očích víc smutku než by si zasloužila. Ale aby nedošlo k omylu, nejde v žádném případě o vážnou podívanou, hlavně v první polovině totiž na Buffy občas leží stín zápletek vycucaných z prstu (takový Reptile Boy je z každého pohledu strašný). Klíčovým přerodem se stal dvojdíl Surprise/Innocence, rozdělený zvratem, který fanouškům podlomil kolena, definitivně změnil tón příběhu na tragickou, téměř gotickou romanci a rozhodl tak o tom, jak se bude seriál vyvíjet až prakticky do svého závěru (!) Cítil jsem bolest a těmi postavami jsem žil. A to i přestože je to pořád "jen" seriál o boji se silami zla. Závěrečný dvojdíl Becoming je možná mým nejsrdcovějším v celé Buffy. 3. série - 90% - Tvůrci tvrdí muziku, prohlubují vztahy a mažou jakoukoli zbylou šablonovitost všech (byť vedlejších) postav. Zásadní dějovou linku přináší Faith coby element tíživosti osudu vyvolené. Scénáristé se sice dlouho hledali, ale nakonec dali i téhle Buffyině životní epoše osobitou tvář. A že jim to nakonec šlo hodně dobře. Na hrátky s paralelními světy už nějakou tu zkušenost a odvahu mít musíte. A třeba takový žánrový experiment v dílu The Zeppo je kousek nebývale bravurní i na whedonovské poměry. 4. série - 90% - Po střední škole je všechno jinak. Přátelé se rozprchnou, povinnosti se změní a některé lidi už třeba nikdy neuvidíte. Ale přijdou jiní a mohou vám změnit život třeba ještě víc než ti před nimi. Začíná nový životní příběh, část původního osazenstva se rozprchává pryč a přichází nováčci. Tara a Riley. A oba se postarají o to, že parta dozná takových změn, které už nikdy neodezní. Ta trochu posmutnělá nálada hledání sama sebe už nechává emocionální tragičnost druhé a dobrodružnost třetí série daleko za sebou a odkrývá tak ve všech důsledcích ono prokleté slovo dospělost. Činí tak na základě příběhu, ve kterém je kontrast moderní techniky s přemožitelskou tradicí propírán ze všech stran a až na několik zakolísání v úvodu (tvůrci prostě po střední škole vůbec nevěděli, co s postavami dál - viz Giles) tak činí nebývale skvěle. A když už něco začne zavánět klišé, přijde jeden hláškující blonďák a nekompromisně to shodí. 5. série - 100% - Tam, kde v minulém roce přišla dospělost, přichází v tomto období odpovědnost. Odpovědnost bolestivá, nečekaná a neodvratná. Snad jen s výjimkou úvodního draculovského intermezza je jasně patrné, že dobrodružství, končící pohlednou rvačkou a uklidňujícím rozhovorem na dobrou noc, jsou nenávratně pryč. S každým přibývajícím dílem je pak víc a víc znát, že život je prostě zrádce a nezáleží na tom, jak moc štěstí nám nadělí, protože nám ho jednou stejně zase vezme. A i tam, kde se láska, oddanost a přátelství snaží s tím něco udělat, nestačí to. Pátá série Buffy ve svém gradujícím závěru opravdu nešetří nikoho a naděluje depresi občas možná až příliš štědře. Nic to nemění na tom, že vývoj tohoto díla začíná dosahovat vskutku nedostižných výšin. 6. série - 100% - Věčný opar posmutnění, spousta slz a pocit vnitřní rozervanosti, který zasahuje nejen Buffy, ale všechny, kteří se točí kolem Magic Boxu nebo Summersovic domku. Šestá série sahá na dno sil nejen partě, ale hlavně divákovi. Jakkoli se několik šťastných okamžiků najde, většinou jsou to jen jiskry, u kterých se nejde nebát, že každou chvíli zhasnou. Naopak - pokud má něco v pozadí byť jen lehce temný obrys, nic dobrého se k nám neblíží. Tento sunnydaleský rok je zkrátka silná a občas až neuvěřitelně pravdivá psychologická sonda, která v epizodě Seeing Red vyvrcholí v osudový moment, kdy se nejedna naděje zhroutí. A to přitom ten pravý očistec pro hrdiny teprve začíná. Jinými slovy nejlepší série, která chystá jedno překvapení za druhým, převrací všechna myslitelná klišé na hlavu a přináší přenádhernou Once More With Feeling, v mých očích nejlepší díl vůbec. 7. série - 90% - Každý příběh jednou dospěje ke konci. U těch dlouhodobě milovaných to bolí obzvlášť. A co teprve u těch, které dokážou být za každých okolností do nejhlubšího nitra osobní. Zkoušet překonat tragiku a intimnost předchozí série nemělo význam a proto tentokrát scénáře vyprávějí kompletně provázanou závěrečnou kapitolu jako dobrodružný příběh. Občas s nečekaně výraznou romantikou, občas s horrorovým nádechem. Ale vždy s překvapením a to i přesto, že se mi zpočátku takováto podoba hrdinského eposu zdála jako příliš velké sousto. Když navíc všechno dospěje ke svému konci tak velkolepým, dojemným a přesto vtipem provázaným způsobem, nelze než s úsměvem i pohnutím slzet. Finální série není nejlepší, nejakčnější ani nejvztahovější. Ale je to čirá esence všeho, díky čemu mi Buffy změnila život. P.S.: V seriálu se najdou díly, které děj nijak neposouvají, neprohlubují charaktery a ani nesrší ostrovtipem. Občas se objeví i díl slabší, který by v seriálu možná být ani nemusel. Ale přestože si absolutní hodnocení jako celek zasloužily jen dvě série, seriálu patří těch 100% a snad i něco navíc. V dobrodružném fantasy subžánru se totiž jedná o dílo vskutku výjimečné, kde samotná mytologie či akce ustupuje dokonalým charakterům, jejichž vývoj přesahuje všechno, co se dá v teenagerovských seriálech očekávat. V Buffy je zkrátka všechno a díky tomu zůstane nadčasová. (01.05.2008) (méně) (více)

V první řadě chci poděkovat panu Apači, který mě přesvědčil, abych tomuhle dala šanci. Nakonec jsem jí ji dala a nelituji. Naopak, vřele doporučuji! Je to perfektní zábava, napětí a hromada skvělých hlášek. Ehm, takže první série za mnou a můžu s klidem doporučit. Díky tomu, že jsem se nemusela prokousávat slabšími kousky a smlsla jsem si jen na vybraných lahůdkách, tak jsem překvapená ze svého pocitu příjemného, seriálového zážitku. Nejvíce jsem si oblíbila Willow, tichá šprtka, kupodivu nezakřiknutá, ale vždy připravená ze sebe dostat usazující reakci. Ty si ve většině případů zasloužila Cordelie. Povrchní spolužačka s arogantním chováním a průměrnými známkami, zato oblečená v posledních modelech předních návrhářů. Buffy mi bylo, svým způsobem, docela líto, jak rychle musela dospět. Být vyvolenou tedy není žádný med, když máte tímpádem své dětství a dospívání naprd. Ve volných chvílích se tak, podle mě, snaží žít trochu trucovitě svůj dívčí život a plnit své obyčejné pubertální sny šestnáctileté žáby. ........ Tak jsem se dostala i přes druhou sérii. (28.7.) Tady se to začalo už slušně rozjíždět. Do seriálu přibylo pár postav, z toho dvě velmi důležité. Resp. je to takový vykutálený, upírský páreček, bez kterého by jinak šel celý děj do kytek. Buffy je šíleně zamilovaná a nastává zde spousta nečekaných zvratů. Lidé, kteří se zdají být v pohodě, v pohodě rozhodně nejsou a člověk se tak alespoň vůbec nestihne nudit. Závěrečné díly druhé série jsou ovšem mistrovské dílo. Epické, smutné, plné nejen těžkých rozhodnutí a osobních obětí, ale naštěstí i vtipných odlehčení. A to především díky Alexovi a Cordélii - "utíkala jsem přes tři okresy, než jsem zjistila, že mě nikdo nehoní" ..... třetí série (12.8.) začíná být díl od dílu lepší a lepší. Budeme svědky dalších nečekaných událostí, které vrhnou do života postavy, jež se s námi už v minulosti loučily. Je to na-pí-na-vé a když to říkám já, odpůrkyně předlouhých seriálů, tak tomu věřte. Alexovy hlášky rovněž neberou konce. Dnes, 13.8. při sledování Enemies, mě totálně, ale totálně rozsekal reakcí na Willow "Ano, hned je mi líp, když vím, že jsem dostal do držky pro dobrou věc" :-) Závěr třetí série byl epický. Míchaly se ve mně pocity nesmírného dojetí a napětí. Z Buffy už dávno není křehká dívka (ona jí sice nikdy nebyla), ale je dospělá, změnila se. Je smířená s osudem tak jako nikdy. Mimo to dokázala, že síla lásky může přinést i samozřejmé oběti, kdy se nehledí na nic jiného, než jak zachránit život. .............. Čtvrtá série (9.9.) byla dost zajímavá. Scoobies už zdaleka nejsou partička puberťáků, řešících prkotinky. Z Will a Buffy jsou vysokoškolačky, Alex a Cordy se živí prací. Ze začátku čtyřky mi přišlo velmi líto, že jsme se rozloučili s některými postavami, nedokázala jsem si představit, jak to bude probíhat bez nich dál, ale zvykla jsem si. Resp. velice brzy je nahradily jiné, velmi specifické. Spike mě bavil čím dál víc, hlavně díky tomu, že se Buffy zapletla s tajnou vojenskou organizací, a to celkem hodně natěsno. Kdo mě hodně, ale skutečně hodně překvapil byla Willow. V momentě, kdy její tajemství vyšlo na povrch, tak mě "unavený" Giles jednoznačně odrovnal hláškou "oh, bloody hell!" čímž jsem si poprskala obrazovku PC. Závěr této série byl opět vynikající. Rozloučila se s námi ve znamení Mysli, Srdce, Ducha a Ruky. ....................pátá série (15. 10.) je taková hodně vážná, alespoň pro mě. Tři hlavní postavy nás navždy opustí, z toho ta poslední byla pro mě šok, kdy jsem si říkala, jak ten seriál může dál pokračovat, to přece není možné a absolutně mě přešla chuť do dalších dílů. Vůbec se mi nechtělo pokračovat a nebýt podpory trpělivého pana Apače, asi bych to zabalila. Nicméně se mi líbí, jak tvůrci pokaždé najdou nějakou tajemnou zápletku, kolem které se to všechno točí. Tentokrát to byl Klíč, tajemná, mystická energie otevírající brány všech pekelných dimenzí. Mezi námi, ehm ... snažte se si to nikdy nerozházet s žádným bohem, byť nižší kategorie, ju? Nemuseli byste to taky přežít! ..... šestá série (24. 10.) mi dala zabrat. Nemyslím tím, že jsem se jí musela prokousávat, naopak. Nemohla jsem se dočkat dalších a dalších dílů. Záporáci téhle série jako by vypadli ze seriálu Teorie třesku. Bývalí studentíci, čtenáři různých komiksů, naivní, neschopni si najít holku, hrající si na pány lidstva a přemožitele Přemožitelek, kteří koketují s magií a vynálezy. Jejich pokusy zbavit se Buffy, žel, spustí obrovskou tragédii s nekontrolovatelným dopadem a vrhnou svět v totální zkázu. Velkolepější závěr šestky si nedokážu představit. Hádejte, kdo zachránil lidstvo tentokrát? Jakože jsem citlivka, tak mi i slzička ukápla. Jedna teda. ............ sedmá série (1. 11. 2015) - Přiznám se, že se mi nechce vůbec nic psát, protože prostě nemám slov. Chce se mi brečet, ale to bych vypadala jako tydýt, vždyť o nic skutečného nejde. Na jednu stranu je mi líto, že to všechno skončilo, že už žádné příběhy se Scoobies nebudou, na druhou stranu tady už stejně není do koho píchnout kolík. Takže je čas taky trochu žít, že. Celá sedmička byla jedna velká, vzrušující jízda. Já jsem ráda, že mi byla naservírovaná Buffy na stříbrném tácu, jeden díl za druhým. Nedokázala bych si představit, že bych si na každý z nich musela počkat tak, jak šel v televizi. Můj hlad po každém jednotlivém pokračování sedmé řady byl až urputný. Každý díl byl temný jak ústa Pekelné brány a byl napínavý tak, že můj koš nevyžehleného prádla přetekl před pěti dny, kdy jsem místo žehlení hltala další díly. Závěr nabyl skutečně velkolepých rozměrů a proběhla bitva dobra se zlem, že by před ní i skřeti Dol Gulduru upustili sekery a hodili vyčítavý pohled po P. Jacksonovi. Ave Joss Whedon! Moje seriálová topka vypadá asi takto: Jednoznačně vede Spike, za ním Anya a Willow, pak hned Alex a další. Seriál DOPORUČUJI - já sama jsem tomu kdysi dala jednu hvězdu jen po pár zhlédnutých dílech. Dnes ho mám ve své topce. (16.07.2015) (méně) (více)